PÖTZSCH, OLIVER: HROBNÍK 2 – HROBNÍK A DÍVKA
Vídeň roku 1894. Inspektor Leopold von Herzfeldt vyšetřuje kuriózní případ. V uměleckohistorickém muzeu byla nalezena mrtvola slavného profesora – nabalzamovaná přesně podle staroegyptských klasických postupů. Stal se profesor obětí starověké kletby? Leopold hledá radu u Augustina Rothmayera. Kdo jiný by měl být větším znalcem umrlčích záležitostí než poněkud mrzoutský hrobník?
UKÁZKA Z KNIHY
„Tři, dva, jedna, teď!“
Směs magnézia, chlorečnanu draselného a sulfidu antimonitého s hlasitým třeskem vzplála. Ozval se sykot, do výše stoupal kouř a potemnělou kůlnu na krátký okamžik ozářil prudký záblesk. V prostoru vyrostla světelná aura ve tvaru zvonu. Julii to stále ještě připomínalo zázrak, i když samozřejmě věděla, že jde o celkem obyčejnou chemickou reakci. Vlastně na ní nebylo nic zvláštního, stejně jako na hříšně drahém fotoaparátu značky Goldmann se širokoúhlým objektivem a stativem. To byl také jen „zázrak“ techniky. Když zavelela, ustrašený strážník vedle ní zapálil hořlavý prášek. Ve stejném okamžiku stiskla spoušť. Clona se otevřela a propustila světlo na zadní skleněnou desku potřenou vrstvičkou bromidu stříbrného. Od této chvíle na ní byla zachycena celá scéna: okna pokrytá pavučinami, převržené plechovky s barvami, povalující se na podlaze z udusané hlíny, střepy a rozbité láhve v policích. A také krev, která na fotografické desce získala černou barvu… Přístroj však zachytil především mladíka s rozhozenýma rukama a děsem doširoka otevřenýma očima. Ležel na zádech a podobal se ukřižovanému Kristu.
Ježíš z dvanáctého okresu na sobě neměl kalhoty a byl ubodaný. Ovšem nejen to.
„To je ale zatracený svinstvo,“ zabručel inspektor Erich Loibl. „Horší než naproti na jatkách v Sankt Marxu. No jo, jen to tady tak nesmrdí. Teda spíš jinak.“
Kůlna patřila k barvírně a ve vzduchu se vznášel slabý zápach leptavých bělidel. Stoupal z převrácených plechovek.
Julia mlčky odšroubovala fotoaparát ze stativu a snažila se potlačit třes rukou. Dobře si uvědomovala, že ji půltuctu přítomných mužů pozorně sleduje. Při jednom ze svých prvních výjezdů na místo činu se pozvracela. Pachatel zavraždil svou manželku kladivem a smrtící nástroj zůstal vězet v lebce. Samozřejmě se na policejním ředitelství začalo hned říkat, že ženské nejsou na takovou práci stavěné. Jsou moc citlivé a ubrečené. Reptalové se už nezmiňovali o tom, že vedle ní zvraceli i dva ostřílení strážníci. Na ni měli pánové přísnější měřítka.
„Skončila jste?“ zeptal se Loibl, postávající fotografce těsně za zády. Vodnatýma očima bloudil znuděně po prostoru. I přes zápach bělidel cítila, že z inspektora táhne alkohol. Pravděpodobně ho vytáhli z nějakého výčepu a teď vypadal, že by se tam rád co nejrychleji vrátil.
„Ještě udělám pár záběrů zblízka,“ odpověděla Julia. Vyměnila objektiv a přidřepla, i když si dobře uvědomovala, že jí policisti budou civět na zadek. Na zadní straně fotoaparátu nastavila vzdálenost a pak pokynula strážníkovi, který stále ještě zápolil s neskladným aparátem – kaučukovým měchem, z nějž vedla hadička, k jejímuž konci byla připevněná hořící svíčka. Malé kapesní zrcátko sloužilo jako odrazová plocha. Julia si blesk sestrojila sama.
CREDITS
Text: Oliver Pötzsch
Čte: Otakar Brousek ml.
Hudba: Darek Král
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Euromedia