GRISHAM, JOHN: ČAS ODPOUŠTĚT

Právník Jake Brigance přijme obhajobu Drewa Gamblea, mladíka obviněného z vraždy policisty. Ostře sledovaný soudní proces rozděluje zdejší obyvatele – mnozí chtějí rychlý soud a trest smrti, ale Jake to vidí jinak. Jakmile zjistí o případu víc, pochopí, že musí udělat vše pro to, aby Drewa – kterému je pouhých šestnáct let – zachránil. Jakeovo odhodlání najít pravdu ohrožuje jeho kariéru i bezpečí jeho rodiny. Kniha Čas odpouštět je plná soudních machinací, maloměstských intrik a dějových zvratů, které jsou typické pro strhující příběhy Johna Grishama, který opět potvrzuje svou pověst mistra právnických thrillerů a výjimečného vypravěče.

UKÁZKA Z KNIHY

Auto zastavilo vedle domu a ona ho sledovala, jak vystupuje. Potácel se a klopýtal a Josie se připravovala na to, co přijde. Šla do kuchyně, kde se svítilo, a čekala. U dveří, částečně schovaná v koutě, ležela hliníková baseballová pálka, která patřila jejímu synovi. Položila ji tam před hodinou pro případ, že by snad chtěl ublížit jejím dětem. Modlila se, aby měla odvahu ji použít, ale moc tomu nevěřila. Stuart padl zvenčí na kuchyňské dveře a zalomcoval klikou, jako by byly zamčené; nebyly. Nakonec je kopancem otevřel, až narazily do lednice.
Stuart byl odporný, neurvalý pijan. Jeho bledá irská pleť se pokaždé zbarvila do ruda, tváře měl fialové a oči se mu leskly žárem, který v něm zažehla whisky a který Josie vídala až příliš často. Ve čtyřiatřiceti letech byl prošedivělý, plešatěl a snažil se to zakrýt nevhodným účesem, takže mu po každém nočním tahu po hospodách kolem uší visely dlouhé prameny vlasů. V obličeji dnes neměl žádné šrámy ani modřiny, což bylo možná dobré a možná ne. Rád se v knajpách rval a po takové bouřlivé noci si obvykle olízal rány a šel rovnou spát. Pokud se nepopral, obvykle se snažil vyvolat konflikt po návratu domů.
„Jak to, že jsi vzhůru, sakra?“ zavrčel, když se za sebou snažil zavřít dveře.
Josie odpověděla co nejklidněji: „Čekám na tebe, lásko. Jsi v pořádku?“
„Nepotřebuju, abys na mě čekala. Kolik je hodin, dvě ráno?“
Sladce se usmála, jako by bylo vše v nejlepším pořádku. Před týdnem se rozhodla, že si půjde lehnout a počká na něj v ložnici. Vrátil se domů pozdě, šel nahoru a vyhrožoval jejím dětem.
„Kolem druhé,“ řekla tiše. „Pojďme spát.“
„Proč máš na sobě tu věc? Vypadáš jako sprostá coura. Někoho jsi tu večer měla?“
V poslední době to bylo běžné obvinění. „Samozřejmě že ne,“ ujistila ho. „Jsem jen připravená jít na kutě.“
„Jsi děvka.“
„No tak, Stu. Chce se mi spát. Pojďme do postele.“
„Kdo je to?” zavrčel a opřel se o dveře.
„Kdo je kdo? Nikdo takový není. Byla jsem tu celou noc s dětmi.“
„Jsi prolhaná mrcha, víš to?“
„Já ti nelžu, Stu. Pojďme si lehnout. Je pozdě.“
„Dneska jsem slyšel, že tu někdo před pár dny viděl auto Johna Alberta.“
„A kdo je John Albert?“
„A kdo je John Albert, ptá se ta kurvička? Však ty dobře víš, kdo je John Albert.“ Odstoupil od dveří, udělal pár kroků směrem k ní, nejistých kroků, a snažil se opřít o kuchyňskou desku. Napřáhl proti ženě ukazovák a zavrčel: „Jsi kurvička a motají se kolem tebe tvoji staří milenci. Varoval jsem tě.“
„Jsi můj jediný chlap, Stuarte, už jsem ti to říkala tisíckrát. Proč mi jednou nemůžeš věřit?“
„Protože jsi lhářka a já už jsem tě při lži nachytal. Vzpomeň si na tu kreditní kartu, ty mrcho!“
„No tak, Stu, to bylo loni a už jsme si to vysvětlili.“
Vrhl se k ní, levou rukou ji popadl za zápěstí a pravou ji tvrdě zasáhl do obličeje. Když ji otevřenou dlaní udeřil do čelisti, ozvalo se nepříjemně hlasité plesknutí masa o maso. Josie vykřikla bolestí a úlekem. Přitom si předtím slíbila, že nebude za žádnou cenu křičet, protože nahoře za zamčenými dveřmi ležely děti, poslouchaly a všechno slyšely.
„Nech toho, Stu!“ zaječela, chytila se za tvář a snažila se popadnout dech. „Už žádné bití! Řekla jsem ti, že odejdu, a přísahám, že to udělám!“

CREDITS

Text: John Grisham
Čte: Jan Šťastný
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: David Pravda
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA WEBU