ZRUBECKÁ, ADÉLA: VOŇAVÉ LÉČIVÉ POHÁDKY
Znáte heřmánkovou princeznu? Nebo draka z mateřídoušky? A co třeba Vymetáčka mátového? Víte, že tyto kouzelné bytosti mají léčivou moc a dokážou dětem ulevit třeba od bolavého bříška či ouška nebo vyhnat nachlazení? A takových skřítků a princezen a jiných stvoření existuje mnohem víc. Pojďte se s nimi seznámit ve dvanácti voňavých pohádkách o čarovné moci éterických olejů a vezměte s sebou i děti. Potkáte tady totiž spoustu kamarádů a zažijete s nimi všelijaká dobrodružství.
UKÁZKA Z KNIHY
Vojtova babička Libuška uměla plést krásné čepice – pruhované, barevné, s cizokrajnými vzory nebo jen v jedné barvě, aby se hodily třeba ke svetru nebo ke kabátu. Kupovala na ně speciální vlnu, prý tu úplně nejopravdovější ovčí, a za zimu Vojtovi upletla klidně i tři čepice. Jenže Vojta neměl bohužel čepice rád. Ani ty barevné. Strašně ho totiž štípaly do čela, a když běžel za klukama a trochu se zpotil, vlněná čepice se změnila v pytel blech. To kousání prostě nešlo vydržet. A tak milá čepice obvykle skončila ve Vojtově kapse.
Jednou se vracel domů z bobovačky. Byla zima, všude sníh a v podvečer už se začínalo šeřit. Cesta vedla kolem Trojrybí, tak se říkalo třem propojeným rybníčkům obklopeným vrbami. Všechny byly úplně zamrzlé. Vojta za sebou táhl boby, kombinézu měl celou od sněhu a čepici schovanou v kapuci, aby ji cestou neztratil. Vlasy měl mokré od sněhu, ale žádnou zimu necítil. Jak šel kolem břehu rybníka, najednou zaslechl hlasy. Ozývaly se z míst, kde bylo stavidlo toho nejmenšího rybníčku.
„Červený. tady máš sedmu. beru. a král. a eso, stojíš. ty taky stojíš.“ Hlasy to byly podivné, huhlavé, jako by mluvily do hrnce. Vojtovi zvědavost nedala, a tak se připlížil mezi vrbičky, aby měl lepší výhled. Na prkenném molu seděli ve sněhu tři zvláštní mužíčci v barevných kabátcích a špičatých čepicích. Všichni měli červené obličeje, velké červené nosy a nohy i s kalhotami měli ponořené do vody. Tedy vlastně do ledu. No jo, vždyť oni měli nohy úplně zamrzlé ve vodě pod molem, takže se nemohli ani hnout. A přitom hráli karty. Když pod Vojtovými botami zakřupal sníh, všichni tři mužíčci naráz zvedli hlavy a otočili se za zvukem.
„Jéje, hele, kluci, zase jeden bez čepice,“ řekl ten nejhubenější a kýchl.
„To bude usmrkánek!“ řekl malý a kulatý a po- potáhl nudli, která mu visela u nosu.
„Jako my,“ přikývl ten poslední, ale znělo to spíš „jako by“. I když byl ze všech tří nejmenší, jeho nos byl úplně největší a visel mu na něm rampouch.
CREDITS
Text: Adéla Zrubecká
Čte: Martina Hudečková a Libor Hruška
Zvuk: Vladimír Srb
Hudba: Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Albatros Media