HRADECKÝ, DANIEL: TŘI KAPITOLY

Tři kapitoly FOLDER

Pokud se první prozaický text básníka Daniela Hradeckého nazýval Trosky jednoho deníku, jeho nová próza by mohla směle navazovat podtitulem Trosky jednoho románu. Trojici jazykově vybroušených, kratších próz naplňuje svědectví o souboji jedince s existencí na okraji, a to nejen společenského vyloučení, ale i oné ontologické propasti. Oč je vypravěčův svět zúženější okolnostmi, o to širší záběr má jeho mysl při tvrdě ironické analýze okolního světa. Alkohol, rodinné patologie, severní Čechy, ale také neoblomná vůle – to jsou součástky teleskopu namířeného do chladné temnoty všehomíra.

  • Nominace na audioknihu roku 2021 v kategorii Nejlepší interpret
UKÁZKA Z KNIHY

1 058 korun. Ještě je noc, ještě je tma, ještě ležím. Nemohl bych ale tvrdit, že ležím v posteli, to ne, ležím na posteli, to je něco jiného. V posteli leží člověk proto, aby spal, aby si odpočinul, aby nabral sil. Obvykle je člověk v posteli nahý, nebo skoro nahý. Já ale dnes, velmi brzy ráno, pátého listopadu, ve tmě, neležím v posteli, nýbrž na posteli, což znamená, že ani nespím, ani nejsem nahý, ne, já jsem úplně oblečený, do ošumělých, ale dosud únosných kalhot, jež skrývají bídu prádla, podobně jako svetr, nošený nepřetržitě a tak dlouho, že už ani nepáchne, kryje dvě trika, to svrchní je zatím bez děr. Čekám na světlo, protože světlo představuje den. Všední den. A především otevírací hodinu pošty. Televize na druhém konci mého pokoje běží, běží do tmy, nějaká ženská tam něco kecá. Poslouchám. Slyším, jako obvykle, dokonale nepochopitelné, zvrhlé vystoupení nikoho o ničem, to znám, taky tak kecávám. Vnímám ty kecy, tak plné chuti do života a budoucnosti, jako odsýpání písku v hodinách. Každá věta, pronesená proškoleným hlasem, tím hladkým, téměř mateřským, medonosným altem, mě poponáší směrem k rozednění. Chci říct k otevírací hodině naší malé pošty, protože samotné ráno ničemu nepomůže, naopak. Ráno jako takové, toť šikana. Televize běží, nikdy ji nevypínám. To je tak: Před nějakým půlrokem jsem v časných odpoledních hodinách upadl do bezvědomí, neboť jsem se v časných dopoledních hodinách neopatrně podnapil, ožral – kromě vína byl toho dne ve hře i destilát –, televize tehdy běžela, a když jsem se ze svých mrákot v časných večerních hodinách vynořil a chtěl televizi vypnout, nepodařilo se mi najít ovladač, třebaže jsem obrátil několikrát celé své smetiště naruby, ne, ten ovladač jsem už ve svém životě neměl spatřit, už nikdy. Ostatně kdo ví, co se v mém malém, hrůzném, přízemním, napůl doslova sklepním bytě dělo a děje, když ležím v mrákotách, bez sebe z přemíry mizerného, nutného vína. Mohl bych samozřejmě televizi vypnout takříkajíc natvrdo, spínačem přímo na piksle, od této možnosti mě však zdržuje obava, že se přístroj odmlčí nadobro. Tudíž televize zatím běží, běží už půl roku, jako ostatně v nejedné utěšeně rozvinuté domácnosti. Čekám na světlo dne a nechápu, jak může být člověku tak dokonale špatně. Od žaludku, od hlavy, od každého nervu, od srdce, od svědomí, ode dna. Pošta otevírá v osm nula nula. Za předpokladu, že noc byla jasná a plná hvězd, začne okno v mém pokoji blednout těsně před sedmou. V případě podmračené noci se den odkládá zhruba o půl hodiny. Pošta je úkol číslo jedna, ne, není. Číslo jedna je víno, to bídné víno, které se musí nakoupit, donést domů, otevřít a pít. Víno je úkol číslo jedna, po němž nenásleduje už žádný úkol, žádné číslo.

UKÁZKA Z AUDIOKNIHY
POUŽITÁ SKLADBA: OBCHOD S LEVNÝM VÍNEM NA ROHU
CREDITS

Text: Daniel Hradecký
Čte: Tomáš Hanák
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia

ODKAZY NA WEBU