FLOODOVÁ, HELENE: TERAPEUTKA
Audio player with visualization
Psycholožka Sara si nedávno otevřela soukromou praxi a se svým manželem, architektem Sigurdem, opravuje starý dům po dědečkovi. Rekonstrukce se však kvůli nedostatku času i peněz vleče. Jednoho dne Sigurd vyrazí s kamarády na chatu; v pátek brzy ráno se doma se Sarou rozloučí a dopoledne jí nechá na záznamníku vzkaz, že v pořádku dorazil na místo. Sara se těší na volný víkend. Večer jí však volají manželovi kamarádi a vyzvídají, kam se Sigurd poděl. Na chatě se ho prý nedočkali.Co se stalo a kdo z nich lže? Sara nic nechápe. Navíc se v neútulném domě, kde nyní zůstala úplně sama, dějí podivné věci. Saře se zdá, že ji klame i vlastní paměť. Postupně vychází pravda najevo a Sara zjišťuje, že svého muže vůbec neznala.
UKÁZKA Z KNIHY
„Na policii se člověk nesmí nechat odbýt,“ vysvětluje Annika. „Dělají svoji práci, ale mají omezené lidské zdroje, stejně jako všude jinde, takže neuškodí dát najevo, že jejich počínání bedlivě sleduješ.“
„Chápu,“ hlesnu a opravdu to teď chápu až moc dobře.
Samozřejmě je třeba je popohánět, dávat najevo, že to člověk myslí vážně, požadovat, aby to tak brali i oni. Copak nemám stejnou zkušenost se všemi veřejnými institucemi, s nimiž přicházím pracovně do styku? Proč by to s policií mělo být jinak? Annika najíždí na dálnici a zařazuje čtyřku, ve mně zatím hlodají výčitky. Proč jsem dneska ráno poslechla tu ženu v telefonu? Proč jsem se nechala uklidnit? Proč jsem se nespolehla na sebe, na svůj pocit, na paměť, dedukční schopnosti? Samozřejmě neexistuje jiné logické vysvětlení, než že Sigurd lhal, což už samo o sobě napovídá, že je něco úplně v háji. Proč jsem si nestála za svým, netrvala na tom, že chci s někým mluvit hned? Co když Sigurdovi hrozí nebezpečí? Co když se stalo něco strašného? Co když jsem mohla něco udělat, zatímco jsem se potloukala po obchodech na Majorstue a zabíjela čas? Annika by na nákupy nikdy nešla. Hned by věděla, jak se zachovat. Je ženou činu a já jsem opět mladší sestřičkou, jako bych byla usmrkánek s odřeným kolenem, které mi musí zalepit právě Annika, protože máma umřela a táta pracuje a nad něco takového je povznesený. Annika mi vždycky pomohla, nedbalými pohyby: Proč ti musím neustále pomáhat já?
„Anniko,“ ozvu se, „udělala jsem podle tebe hloupost, že jsem to neohlásila?“
Sestra na mě letmo pohlédne. Jedeme po dlouhém úseku podél fjordu.
„Ty za to nemůžeš, Saro.“
Chce mě tím utěšit, sejmout mi z beder vinu, ale je to jen horší, stal se z toho velký případ, ano, teď se z toho stal případ, a jakmile dorazíme do čtvrti Grønland, bude to skutečný případ, policejní, se složkou a vůbec, tak mi to aspoň připadá. Nemůžu za to. Nic jsem nemohla udělat jinak. Zavřu oči a přenesu se do okamžiku, kdy Sigurd v pátek brzo ráno opouštěl naši ložnici, políbil mě na čelo, jeho rty studily. Jen spi dál.
Než vejdeme na policejní ředitelství, vyzvracím se za popelnici.
CREDITS
Text: Helene Floodová
Čte: Jitka Ježková
Hudba: Pavel Holý
Zvuk: Adam Koller
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia