CROUCH, BLAKE: TEMNÁ HMOTA
Audio player with visualization
„Jsi v životě šťastný?“ To byla jedna z posledních slov, která Jason Dessen slyšel, než po útoku maskovaného muže upadl do bezvědomí. Než se probudil připoutaný na lůžku a obklopený cizími lidmi v ochranných oblecích. Než se na něj člověk, jehož nikdy neviděl, usmál a řekl: „Vítej zpátky.“ Ve světě, kde se probral, není Jasonův život ten, který zná. Jeho žena není jeho žena. Jeho syn se nikdy nenarodil. A Jason není průměrný profesor fyziky, ale proslulý génius, jenž dokázal něco pozoruhodného. Něco nemožného. Který svět je skutečný a o kterém se mu jen zdá? A pokud je skutečný ten z jeho vzpomínek, jak se do něj lze vrátit? Cesta zpět však bude úžasnější a zároveň děsivější, než si kdy dokázal představit…
UKÁZKA Z KNIHY
Uvědomím si, že mě někdo drží za kotníky.
Pod ramena mi vklouznou čísi ruce a nějaká žena se zeptá: „Jak se dostal z krychle?“
Nějaký muž odpoví: „Nemám tušení. Hele, probírá se.“
Otevřu oči, nevidím ale nic než rozmazaný pohyb a světlo.
„Pryč s ním odsud, honem!“ vyštěkne ten muž.
Pokusím se něco říct, ale slova mi padají z úst pokřivená a beztvará.
„Doktore Dessene?“ řekne ta žena. „Slyšíte mě? Zvedneme vás teď na nosítka.“
Podívám se směrem ke svým nohám a v mém zorném poli se objeví mužova tvář. Kouká na mě přes hledí hermetického ochranného obleku s hliníkovou vrstvou a s vlastní zásobou vzduchu.
Pohlédne na ženu za mou hlavou a odpočítá: „Raz, dva, tři.“
Zvednou mě na nosítka a kolem kotníků a zápěstí mi zacvaknou vypolstrovaná pouta.
„To je jen pro vaši ochranu, pane doktore.“
Dívám se, jak nějakých patnáct, osmnáct metrů nade mnou ubíhá strop.
Kde to sakra jsem? V hangáru?
Zachytím záblesk vzpomínky – jehla, která mě bodá do krku. Dostal jsem nějakou injekci. Tohle musí být nějaká bláznivá halucinace.
Vysílačka zachraptí: „Extrakční tým, hlaste se. Přepínám.“
Odpoví žena a na hlase je znát, že nedokáže tak docela skrýt nadšení. „Máme Dessena. Jsme na cestě. Přepínám.“
Slyším skřípání koleček.
„Rozumím. Předběžný odhad stavu? Přepínám.“
Žena se natáhne a rukou v rukavici probere k životu nějaký monitorovací přístroj, který mi suchým zipem připnuli na paži.
„Tep sto patnáct. TK: sto čtyřicet na devadesát dva. Teplota: třicet šest sedm. SPO2: devadesát pět procent. Gama: nula celá osmdesát sedm. Předpokládaný příjezd třicet vteřin. Konec.“
Poleká mě bzučivý zvuk.
Projedeme nějakými dveřmi, které vypadají jako vrata do trezoru a pomalu se před námi otevřou.
Kristepane.
Uklidni se. Nic z toho se ve skutečnosti neděje.
Kolečka skřípou rychleji, naléhavěji.
Jsme v chodbě potažené nějakou plastovou fólií. Nad námi svítí tak prudké zářivky, že musím přimhouřit oči.
Dveře za námi se zlověstným rámusem zapadnou jako brána do pevnosti.
CREDITS
Text: Blake Crouch
Čte: Lukáš Hlavica
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia