WEIR, ANDY: SPASITEL
Audio player with visualization
Nové úžasné, napínavé meziplanetární dobrodružství od autora světového bestselleru Marťan. Ryland Grace zůstal jako jediný přeživší na zoufalé misi poslední naděje. Pokud selže, lidstvo zanikne. Je tu však drobný háček – Ryland to neví. Nedokáže se vybavit ani své jméno, natož že má nějaký úkol a jak ho asi tak splní. Všechno, co ví, je, že hodně hodně hodně dlouho spal. Že se probudil miliony kilometrů od domova. A že společnost mu dělají dvě mrtvoly. Jak se mu tak vracejí vzpomínky, dojde mu, že putuje nevelkou lodí, sestavenou všemi pozemskými vládami a vesmírnými agenturami a vrženou do hloubky vesmíru, aby odvrátila hrozbu vymření našeho druhu. A díky nečekanému spojenci se mu to možná i podaří…
- Audiokniha roku 2021 v kategorii Nejlepší interpret
- Nominace na Audioknihu roku 2021 v kategorii Nejlepší audiokniha
UKÁZKA Z KNIHY
„Kolik je dvě plus dvě?“
Něco mi na té otázce vadí. Jsem unavený. Znova mě přemáhá dřímota.
Uplyne několik minut, pak to slyším zase.
„Kolik je dvě plus dvě?“
V mírném ženském hlase scházejí jakékoli emoce a intonaci má stejnou jako napoprvé. Mluví počítač. Otravuje mě počítač. To mě štve ještě víc.
„Djmp,“ odpovídám. Chtěl jsem říct: „Dej mi pokoj,“ což je podle mého názoru naprosto přijatelná odpověď, jenomže mě zradila výslovnost.
„Špatně,“ konstatuje počítač. „Kolik je dvě plus dvě?“
Čas na menší pokus. Zkusím pozdravit.
„Hmhj,“ mumlám.
„Špatně. Kolik je dvě plus dvě?“
Co se to děje? Chci na to přijít, ale nemám čeho se chytit. Nevidím. A slyším jenom ten počítač. Dokonce ani nic necítím. Ne, to není pravda. Něco cítím. Ležím. Jsem na něčem měkkém. Na lůžku.
Myslím, že mám zavřené oči. To není tak špatné. Stačí je otevřít. Zkouším to, ale nic se neděje.
Proč nemůžu otevřít oči?
Otevřít.
Tak teď… otevřít!
Otevřít, zatraceně!
Ááá! Nastalo jakési chvění. Oční víčka se pohnula. Cítil jsem to.
Otevřít!
Víčka se sunou nahoru a sítnice sežehává oslepující světlo.
„Pfu!“ říkám. Silou vůle udržuji oči otevřené. Všechno je bílé v odstínech bolesti.
„Zaznamenán pohyb očí,“ pronáší můj mučitel. „Kolik je dvě plus dvě?“
Bělost ustupuje. Zrak se přizpůsobuje. Začínám vnímat tvary, jenže zatím nic nedává smysl. Co takhle… dokážu pohnout rukama? Ne.
Nohama? Taky ne.
Ale pusou hýbat můžu, je to tak? Už jsem ze sebe něco vymáčknul. Sice to neznělo kdovíjak, ale zvuk to byl.
„Čři.“
„Špatně. Kolik je dvě plus dvě?“
Tvary do sebe zvolna zapadají. Ležím v posteli. Je taková… oválná.
Shora na mě míří LED svítidla. Kamery na stropě sledují každý můj pohyb. Jako by to nebylo dost děsivé, daleko větší strach mám z robotických paží.
CREDITS
Text: Andy Weir
Čte: Lukáš Hlavica
Hudba: Pavel Holý
Zvuk: Filip Slavík
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia