SURMANOVÁ, KATEŘINA: ŠEPOT Z LESA

Šepot z lesa FOLDER

Mezi stromy číhá zlo… Před dvaceti lety v hlubokých lesích Orlických hor beze stopy zmizel jeho nejlepší kamarád. Teď se investigativní novinář Petr vrací do rodné vesnice, aby se vyrovnal s rozvodem a dal dohromady dům, který zdědil po matce. Z hlubin minulosti se vynořují nejen staří známí, ale i děsivé vzpomínky. Navíc zjistí, že kamarád nebyl ani zdaleka jediným, kdo se v okolí ztratil. Začne na vlastní pěst pátrat po tom, kdo – nebo co – za zmizeními stojí. A stopy, jež nachází, ho pomalu vedou do míst, které si nedokázal představit ani v nejhorších nočních můrách… Mysteriózní thriller, který si oblíbí čtenáři Jozefa Kariky nebo C. J. Tudor!

UKÁZKA Z KNIHY

Když najížděl na prošlapanou cestu k domu, podklouzla mu kola. Věděl, viděl a cítil, že zem je rozbahněná, ale stejně ho sklouznutí překvapilo tak, že měl co dělat, aby nevrazil čumákem auta do starého kaštanu napravo od chalupy. „Začíná to fantasticky, fakt že jo,“ zabrblal si sám pro sebe. Srovnal kola, zabrzdil, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. (U toho si vždycky vzpomněl, jak ji Jana nesnášela. „Je to jako nějaká posraná drezína, předpotopní krám, vůbec nechápu, proč jsi nemohl koupit auto s automatem.“)
„No, to už mě trápit nemusí,“ řekl škodovce, která při vychládání pobroukávala, a Petrovi přišlo, že souhlasně. Mohl by už vystoupit, ale ještě nechtěl. Opřel se v sedadle a zadíval se na chalupu. Stála úplně na konci Lhoty Třebovice, kde se narodil a vyrůstal. Teď se mu zdálo, že dům nepozorovaně rostl společně s ním. Za roubenou přední částí, která ukrývala světnici, koupelnu a ložnici, se táhlo další zděné rameno hospodářského stavení a kousek za ním ještě jako přepona stála stodola. Zvířata tam nebyla, co se Petr pamatoval, rodiče si na to nepotrpěli. Jako dítě si neuvědomoval, jak je chalupa obrovská, teď ho to děsilo s ohledem na údržbu, každý metr navíc se mu skoro citelně zakusoval do peněženky i nároků na čas.
Na Petra se přivalily vzpomínky. Začouzená světnice, jak babička smažila koblihy, a kouř s párou neměl z malé místnosti kam utíkat; ve světle z okna se v seznamovacím menuetu naháněly kapičky tuku s prachovými zrnky. Ječivý, ale přesto důvěrně přítulný zvuk cirkulárky o víkendových ránech. Jako dítě si Petr dlouho myslel, že cirkulárka je něco jako kohout nebo datel, entita o vlastní vůli, která dává křikem vědět, že nastalo sobotní dopoledne. Matka s věčně ustaraným čelem a příšerně neslušivým účesem, co byl vpředu krátký a vzadu jí splýval na krk jako plstnatá deka; matka byla praktická žena, nechtěla, aby jí padaly vlasy do očí při práci, ale zase musela mít nač připnout štrasový hřeben, když se v přilehlé Březové pořádal hasičský nebo myslivecký bál.

CREDITS

Text: Kateřina Surmanová
Čte: Vasil Fridrich
Hudba: Pavel Holý
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA WEBU