HAWKINS, PAULA: POMALU HOŘÍCÍ OHEŇ
Audio player with visualization
Nový román autorky Dívky ve vlaku – knihy, která se stala fenoménem. Když je na říčním člunu v Londýně nalezen brutálně zavražděný mladík, v centru pozornosti se ocitají tři ženy, které ho znaly. Laura, temperamentní podivínka, o níž si leckdo myslí, že je nebezpečná, s Danielem strávila poslední noc před jeho smrtí. Jeho sousedka Miriam ví, že ačkoli Laura odcházela z místa činu s krví na oblečení, nemusí to ještě znamenat, že je vražednice – hořká zkušenost Miriam naučila, co to znamená, ocitnout se v nesprávný čas na nesprávném místě. A do třetice je tu Carla, teta zavražděného, která dosud truchlí nad nedávnou smrtí jiného člena rodiny. Nikomu nevěří – vždyť i dobří lidé mohou být schopni strašlivých činů. Tři ženy, které nemají společného nic kromě zášti, kterou k zavražděnému cítily… Jak dlouho mohou doutnat křivdy a stará tajemství, než se rozhoří v divoký plamen?
UKÁZKA Z KNIHY
Tohle každopádně Miriam řekla detektivu inspektoru Barkerovi, když se jí později zeptal: Co vás přimělo se tam jít podívat? Detektiv seděl naproti ní, koleny se přitom skoro dotýkal jejích, ramena měl přihrbená a záda ohnutá. Říční člun nenabízí vysokému člověku žádné extra pohodlí, a on byl člověk hodně vysoký, s hlavou holou jako kulečníková koule a se znepokojeným výrazem – tvářil se, jako by očekával, že dneska bude dělat něco jiného, něco zábavného, třeba že vezme děti do parku, a teď tady dřepí s ní a vůbec z toho nemá radost.
„Sahala jste na něco?“ otázal se.
Sahala? Dotkla se něčeho? Miriam zavřela oči. Představila si samu sebe, jak rychle ťuká na okno modrobílého člunu. Jak čeká na odpověď: na zvuk hlasu nebo pohyb záclonky. Jak se sklání, když žádná odezva nepřišla; vybavila si svůj pokus nakouknout do kajuty přes síťovanou záclonu, zdvojnásobenou vrstvou aspoň desetileté městské a říční špíny. To, jak ještě jednou zaklepala a po nějaké chvíli vylezla na zadní palubu. To, jak volá: Haló! Je někdo doma?
Viděla se, jak velmi jemně bere za dveře kajuty a vzápětí zachytí jakýsi závan, železitý, masitý pach, který vyvolává hlad. Haló? Vybavilo se jí, jak dveře otvírá dokořán, udělá několik kroků do kajuty a pak se jí poslední haló zadrhne v krku, protože jí dojde, co vidí: chlapce – no, vlastně to nebyl chlapec, ale mladík – ležícího na podlaze, všude krev, široký úsměv zaříznutý do hrdla.
Viděla samu sebe, jak se zapotácela a s rukou přes ústa se na dlouhou, závratnou chvíli kácela dopředu, ale potom se natáhla a zachytila se kuchyňské linky. Ach Bože!
„Sáhla jsem na kuchyňskou linku,“ řekla detektivovi. „Myslím, že jsem se tam asi chytila, jen tam, na levé straně, když přijdete do kajuty. Uviděla jsem ho a myslela jsem si, že… no, bylo mi… bylo mi zle.“ Zrudla. „Ale nezvracela jsem – tam ještě ne. Až venku… Omlouvám se, já…“
„S tím si nedělejte starosti,“ řekl Barker a vytrvale se jí díval do očí. „Tím se nemusíte znepokojovat. Co jste udělala pak? Uviděla jste tělo, opřela jste se o linku…“
Překvapil ji ten pach. Pod vší tou krví bylo ještě cosi jiného, cosi staršího, sladkého a žluklého, jako když člověk nechá lilie příliš dlouho ve váze. Ten pach a pohled na něj – neodolala, aby se nepodívala na jeho krásnou mrtvou tvář, lesklé oči zarámované dlouhými řasami, plné rty odhalující rovné bělostné zuby. Trup, ruce a paže měl samou krev, konečky prstů zarýval do podlahy. Jako by se jí držel. Když se obrátila k odchodu, zrak jí utkvěl na čemsi, co leželo na zemi a nemělo tam být: na záblesku stříbra utopeného v lepkavé, černající krvi.
CREDITS
Text: Paula Hawkins
Čte: Jitka Ježková
Hudba: Pavel Holý
Zvuk: Filip Slavík
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia