VERNE, JULES: OCELOVÉ MĚSTO
Obrovské dědictví po indické kněžně si rovným dílem rozdělí francouzský lékař Sarassin a německý profesor Schultz. První se rozhodne peníze využít na stavbu dokonalého města, kde neexistuje kriminalita a lidé jsou zdraví a vzájemně přátelští. Druhý svůj díl pozůstalosti investuje do obrovské továrny na ocel a do vývoje ničivých zbraní, jimiž je rozhodnut vzdáleného příbuzného bez lítosti zničit… Kniha fascinuje generace čtenářů strhujícím dějem a dokonale popsanými technologiemi, jimiž autorova fantazie předběhla vývoj vědy. Ve své prorocké vizi budoucnosti Verne přesvědčivě vykreslil střet humanistických demokracií se silně industrializovanými totalitami.
UKÁZKA Z KNIHY
Dne 6. listopadu v sedm hodin ráno herr Schultze dorazil na nádraží Charing Cross. V poledne se dostavil do čísla 93 Southampton Row, do většího pokoje, rozděleného dřevěnou stěnou na dva díly, z nichž jeden byl ustanoven pro zřízence obchodního domu, druhý pak pro obecenstvo. Nábytek v pokoji se skládal ze šesti křesel, tmavého stolu, ohromného počtu knih ze zelené lepenky a obrovského adresáře. U stolu seděli dva mladí lidé a právě se chystali sníst svou snídani, sýr a chleba – obyčejný oběd písařů ve všech zemích.
„Pánové Billows, Green a Sharp?“ ptal se profesor týmž hlasem, jako by si objednával oběd.
„Pan Sharp je nyní ve svém kabinetu. Vaše jméno? Jaká záležitost?“
„Profesor Schultze z Jeny, v dědické záležitosti Langévol.“
Mladý účetní oznámil tuto zprávu mluvící rourou dále a obdržel tou samou cestou odpověď, kterou se neodvážil hlasitě opakovat. Mohli bychom ji přeložit takto: „Jděte k čertu s dědickou záležitostí Langévol! Zase nějaký blázen, který se domnívá, že má dědické nároky!“
Odpověď mladého účetního: „Je to muž úctyhodného vzezření. Nevzbuzuje zvlášť dobrý dojem, není však patrně jen tak obyčejný člověk.“
Nový mysteriózní výkřik.
„Přichází z Německa?“
„Aspoň to tvrdí.“
Mluvící rourou bylo slyšet vzdech.
„Ať vstoupí.“
„Druhé poschodí, dveře hned naproti!“ obrátil se účetní k panu Schultzemu a naznačil mu cestu.
Profesor zmizel ve vnitřní chodbě, vylezl do druhého poschodí a za okamžik stál před polstrovanými dveřmi, na nichž se skvělo jméno pana Sharpa v černých písmenech na mosazné desce.
Pan Sharp seděl u velikého psacího stolu z mahagonového dřeva v místnosti zařízené prostě, s vlněnými koberci, křesly potaženými kůží a ohromnými svazky listů. Sotvaže se v lenošce pohnul a podle zdvořilé metody většiny kancelářských úředníků se zdál být pět minut horlivě zaměstnán prohlížením největšího balíku listin, aby ukázal, jak velice je zaměstnán. Konečně se milostivě obrátil k profesoru Schultzemu, jenž se posadil vedle něho.
„Pane,“ začal, „prosím, abyste mně co nejstručněji vyložil, co vás ke mně vede. Můj čas je velice omezený, takže vám mohu věnovat jen několik minut.“
Profesor se usmál dost lhostejně a tím mu dokázal, že mu takové přivítání vůbec nevadí.
„Snad několik minut přidáte, až se dozvíte, proč k vám přicházím.“
CREDITS
Text: Jules Verne
Čte: David Matásek
Hudba: Pavel Holý
Zvuk: Jan Neruda
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Knihy Dobrovský