NEROZLUČNÉ (SIMONE DE BEAUVOIR)

Teprve po 66 letech od svého napsání se dočkala vydání autobiografická novela z pera slavné představitelky existencialismu a feminismu ve francouzské literatuře, Simone de Beauvoir. Autorka svůj příběh považovala za příliš „intimní“, než aby jej publikovala. Vypráví v něm o hlubokém přátelství dvou dívek, které sdílejí dramata svých prvních milostných vzplanutí, ale spojuje je i odpor ke společenským konvencím a tradiční ženské roli v životě. Kniha přichází ke čtenářům s předmluvou adoptivní dcery autorky Sylvie Le Bon de Beauvoir a rovněž s množstvím autentických fotografií.

UKÁZKA Z KNIHY

Pan Gallard dostal v posledních pěti letech významně přidáno, a tak nyní bydleli v luxusním bytě v Marbeufově ulici. Skoro nikdy jsem tam nechodila. Paní Gallardová mě pozdravila na půl úst; už dlouho mě nelíbala a ani se nesnažila se na mě usmívat. Pascala si nicméně změřila neodmítavě: jeho pronikavý a zároveň rezervovaný výraz se líbil všem ženám. Andrée mu věnovala tuctový úsměv; měla kruhy pod očima a já si říkala, zda neplakala. „Pokud se chcete přepudrovat, v pokoji mám všechno potřebné,“ řekla mi. Šlo o diskrétní výzvu. U Gallardových se používání pudru dovolovalo, zatímco má matka, její sestry a kamarádky ho odsuzovaly. „Šminky kazí pleť,“ tvrdily. Se sestrami jsme si častokrát říkaly, že vzhledem k jejich povadlé pleti se těm dámám opatrnost nevyplácí.
Přejela jsem si pudrovátkem po obličeji, učesala si nepříliš umně ostříhané vlasy a vrátila se do salonu. Před rozněžnělýma očima starých dam tam tančila mládež. Nebyl to pěkný pohled. V tom taftu a saténu příliš výrazných nebo příliš sladkých barev, s lodičkovými výstřihy a nevhodným řasením vypadaly tyhle mladé křesťanky, přílišně vedené k tomu, aby zapomínaly na svá těla, ještě ošklivější. Jen Andrée byla příjemná na pohled. Měla lesklé vlasy, zářivé nehty a na sobě hezké tmavě modré šaty z fulárového hedvábí a drobné střevíčky; nicméně i přes červeň na tvářích, kterou použila, aby zvýraznila svůj zdravý vzhled, vypadala unaveně.
„To je tak smutné!“ řekla jsem Pascalovi.
„Copak?“
„Tohle všechno!“
„Ale kdepak,“ řekl vesele.
Pascal nesdílel mou přísnost ani vzácné chvíle nadšení. Říkal, že v každém člověku jde najít něco, co lze mít rád. Proto se mi líbil: pod jeho pozorným dohledem se všichni cítili příjemně.
Vyzval mě k tanci a pak jsem tančila s jinými. Všichni byli škaredí, neměla jsem, co bych jim povídala, bylo horko, nudila jsem se. Neztrácela jsem Andrée ze zorného pole. Usmívala se spravedlivě na všechny své taneční partnery, zdravila staré dámy pukrlaty, které jí šlo na můj vkus až moc dobře – nezamlouvalo se mi, že svou roli mladé světačky plní tak snadno. Nechá se provdat jako její sestra? přemýšlela jsem s trochou úzkosti. O několik měsíců dříve Andrée potkala v Biarritzu Bernarda. Řídil dlouhé bledě modré auto, na sobě měl bílý oblek, prsteny, a vedle něj seděla pohledná blondýna očividně nepříliš dobré pověsti. Stiskli si ruku, ale neměli si vlastně co říct. „Máma měla pravdu: nebyli jsme stvořeni jeden pro druhého,“ řekla mi Andrée. Možná by byl jiný, kdyby je nerozdělili, říkala jsem si, možná ne. V každém případě od toho setkání Andrée mluvila o lásce už jen s hořkostí.

CREDITS

Text: Simone de Beauvoir
Čte: Barbara Nesvadbová
Hudba: Darek Král
Zvuk: Filip Slavík
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia

ODKAZY NA WEBU