STEHLÍK, EDUARD & MATOUŠ, PETR: NAVZDORY
Audio player with visualization
Kniha Navzdory vypráví zkušenosti Petra Matouše, válečného veterána bojů z Afghánistánu, bývalého operátora skupiny speciálních sil Armády ČR. Skupina speciálních sil byla a je nejen v bezpečnostní komunitě velkým pojmem.
UKÁZKA Z KNIHY
Mezi mojí první a druhou africkou zkušeností se na mě usmálo „afghánské“ štěstí. Díky několika zahraničním aktivitám, které jsem měl možnost absolvovat, jsem si zkusil udělat nové zkoušky z angličtiny. Takzvaný STANAG. V Africe jsem se jazykově zlepšil, podobné okolnosti vás prostě ke zlepšení v cizích jazycích donutí samy. Navíc jsem chtěl zabrat sám, protože vedle Tomáše jsem se cítil jako absolutní amatér angličtinář. Povedlo se mi udělat první STANAG 3, i když tehdy ne úplně kompletní, ale prozatím to stačilo. Byla to totiž jedna z podmínek vyslání do mojí další mise. Ne bojové, ale štábní. Byla to pozice na NSOCC-A (NATO Special Operations Component Command – Afghanistan). NSOCC-A bylo tehdy nejvyšší velitelství pro speciální operace na území Afghánistánu. Nebylo moc lidí, kteří by se na tuhle misi hrnuli, protože jsme tam tehdy měli pouze jednu jedinou pozici.
Na štábu v Prostějově se nenašel nikdo, kdo měl o tento výjezd zájem, protože většinou nechtěli být úplně sami v cizím aliančním prostředí, vesměs americkém, a k tomu s vysokými požadavky na jazyk. Většina se toho trochu obávala a váhala. Když se o tom přede mnou zmínil šéf naší útvarové operačky, vycítil jsem příležitost. Chtěl jsem získat nové zkušenosti, a hlavně si zlepšit angličtinu. Okamžitě jsem nové šanci vyrazil naproti. Já jsem prostě jet chtěl a začal jsem zjišťovat informace a podmínky k odjezdu všude, kde jsem mohl. Nakonec mě přes všechny potíže – jako nekompletní STANAG 3 nebo chybějící zkušenosti z jiných štábních pozic – tehdejší velitel střediska pustil, a tak jsem vyjel. Svou roli v tomto měl i Tomáš, který mě doporučil.
To, co jsem tam nakonec během osmi měsíců nasazení zažil, byla neuvěřitelná škola. A to nejen po stránce pracovní, ale i osobní. Byla to opravdu škola života. Pořád jsem byl mladý „kinder-operátor“ a za sebou jsem měl pouze výcvik a jednu africkou zkušenost. To nebylo nic, z čeho bych si sám před sebou sedl na zadek.
Přiletěl jsem poprvé do „Afgoše“. Z letiště KAIA (HKIA) jsem ihned přesedl z letadla do připraveného auta a jeli jsme na cílový kemp. V zásadě okamžitě. Není to moc běžné, ale nikdy jsem moc nevěnoval pozornost školením po příjezdu, kde jsme se dozvěděli, že je zde zákaz pití vody z kohoutku, a mnoho podobných rad. Vždycky jsem to nějak uměl obejít, nepovažoval jsem je tehdy za podstatné a měl jsem v hlavě jen to, že zdržují.
Na místě mi můj předchůdce během dvou dnů předal veškerou práci a odjel. Pro mě to byl od prvního okamžiku naprosto neuvěřitelný zážitek. Nepochopil jsem od něj v zásadě nic. Měl jsem sedět na pozici operations coordinator, a když jsem tam přijel, nedovedl jsem si úplně představit, co to bude obnášet, nikdo mi to nebyl schopen pořádně vysvětlit, bylo to něco nového. Nakonec jsem štábních pozic prošel daleko více, díky tomu, že jsem si o ně prostě řekl a slušně poprosil. Ze začátku jsem si myslel, že budu v nějakém malém mezinárodním týmu koordinovat alianční operace. A neměl jsem žádnou představu o tom, jak to budu dělat. Před nasazením jsem prošel dvěma kurzy, které mě měly na pozici připravit. To však byly kurzy velmi obecné o tom, jak funguje celé Joint Operations Center (JOC), ale žádné konkrétní detaily o mojí práci.
CREDITS
Text: Eduard Stehlík a Petr Matouš
Čte: Vasil Fridrich a Ondřej Vetchý
Hudba: Jan Neruda
Zvuk: Jan Neruda
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Nakladatelství Hrot