FRANCIS, FELIX: NA TENKÉM LEDĚ
Před sedmi lety byl Miles Pussett žokejem v překážkových dostizích, po nešťastné události však sport opustil a přísahal, že se k němu už nikdy nevrátí. Nyní adrenalin vyhledává na švýcarské ledové dráze Cresta Run ve Svatém Mořici. Náhodou se v městečku ocitne během stejného víkendu, kdy se na zamrzlém jezeře konají špičkové dostihy, a nechá se přemluvit, aby pomohl s koňmi. Věci však nejsou tak nevinné, jak se zdálo. Když Miles zjistí, že se na dostizích děje něco podezřelého, co může zásadně ovlivnit jeho budoucnost, začne hledat odpovědi. Někdo mu v tom však chce zabránit – a udělá pro to cokoli.
UKÁZKA Z KNIHY
Narodil jsem se ve stejném roce, kdy byl můj otec Jim Pussett poprvé vyhlášen žokejským šampionem, jímž se stává vítěz největšího počtu dostihů steeplechase v sezoně. Do mých dvanácti let získal tento titul ještě šestkrát. A nasbíral by jich víc, nebýt ošklivé zlomeniny nohy, kvůli níž nemohl téměř celé dva roky do sedla.
V mých očích, stejně jako v očích všech ostatních, to byl hrdina.
Když se po zranění vrátil a v poslední den skokové sezony znovu získal titul po trojnásobném vítězství v Sandownu, brečeli prý i dospělí chlapi.
Já jsem brečel taky, to vím určitě.
A plakal jsem znovu, když o čtyři měsíce později zahynul při autonehodě cestou na dostihy v Newton Abbotu v jižním Devonu. Jel jsem tehdy s ním v jeho zbrusu novém, skvělém sportovním jaguaru stříbrné barvy, když za deštivého srpnového odpoledne na dálnici M5 jižně od Tauntonu ztratil řidič před námi kontrolu nad vozidlem a vyjel doprava do středových svodidel. Tak jako při dostizích, když před ním upadl kůň, provedl otec úhybný manévr a strhl jaguar doleva, a já se mohu pouze domýšlet, proč si nevšiml dodávky v krajním pruhu. Možná se nacházela v mrtvém úhlu zpětného zrcátka anebo déšť zhoršil viditelnost.
Ze sedadla spolujezdce jsem varovně vykřikl, ale bylo pozdě, příliš pozdě.
Kolize s dodávkou se relativně dala přežít, ale náraz byl tak prudký, že nás otočil o sto osmdesát stupňů, takže se teď přímo proti nám řítila auta jedoucí v pomalém pruhu – a pomalá opravdu nebyla.
Jasně jsem viděl, jak se na mne valí náklaďák plně naložený cihlami. Jeho světlomety plály jako oči plné hněvu a ze zablokovaných pneumatik se kouřilo.
V posledním okamžiku před srážkou strhl otec volant, takže nákladní auto do nás nenarazilo čelně na mé straně, ale bokem do dveří řidiče.
Díky otcově manévru jsem nebyl na místě mrtvý, on sám však jím téměř jistě zpečetil vlastní osud. Náklaďák plný cihel narazil do hliníkového boku jaguaru a prorazil kov jako papír. Otec vyrazil bolestný výkřik, který téměř stejně rychle odezněl, a pak se rozlehl strašlivý skřípot, jak se to, co zbylo z auta, převrátilo na bok a náklaďák nás zdánlivě nekonečně dlouho tlačil před sebou po vozovce.
Vzpomínám si, že když konečně všechno utichlo, docela mě překvapilo, že jsem nejen při vědomí, ale zřejmě i zcela nezraněn.
CREDITS
Text: Felix Francis
Čte: David Matásek
Zvuk: Anna Hokešová
Hudba: Pavel Holý
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Euromedia