WOLFE, GENE: MUČITELŮV STÍN
Audio player with visualization
Životní dráha mučitelského učně Severiána se zdá být jasně daná: v patřičném věku se stane tovaryšem a posléze mu jeho nadání možná vynese i pozici cechovního mistra. On však z lásky poruší pravidla cechu a je nucen odejít ze svého sídla v Citadele nad městem Gyoll do vyhnanství, vybaven pouze jedinečným popravčím mečem a mučitelským pláštěm, černějším než nejčernější čerň. Ovšem ještě než vůbec vyjde za hradby města, čeká jej duel se smrtícími květinami, setkání s obrem, vize vznášející se katedrály nebo návštěva botanické zahrady, jež může citlivější návštěvníky snadno uhranout tak, že už z ní nikdy neodejdou…Mučitelův stín započíná čtyřdílnou ságu Kniha nového Slunce, spletitý příběh z daleké budoucnosti, kdy lidstvo spolu s narudlým hasnoucím Sluncem zvolna dožívá a někdejší rozmach je jen vzdálenou vzpomínkou. Tetralogie proslula vysokou literární úrovní a představuje vrchol subžánru nazývaného „umírající Země“.
UKÁZKA Z KNIHY
Svátek blahoslavené Kataríny je pro náš cech nejvýznamnější den, při němž jsme znovu povoláváni k svému dědictví, čas, kdy se tovaryši stávají mistry (pokud se na ně vypracují) a učňové tovaryši. Popis příslušných obřadů si nechám na dobu, kdy se mi naskytne příležitost promluvit o vlastním povýšení, avšak v roce, jejž líčím, v roce souboje u hrobu, byli povýšeni Drotte a Roche a já se stal kapitánem učňů.
Plný význam onoho úřadu na mě dolehl, až když obřad spěl k závěru. Seděl jsem v pobořené kapli, vychutnával si slavnostní podívanou a sotva si uvědomoval (se stejnou libostí, s jakou jsem se těšil na svátek jako takový), že až dospěje ke konci, budu starší než všichni ostatní.
Po drobných krůčcích mě však ovládl nepokoj. Ani jsem si nestihl uvědomit, že mě opouští radostná nálada, a už jsem propadl soužení; ještě jsem plně nepocítil zodpovědnost, která na mě přešla, a už mě nahrbilo její břemeno. Vzpomněl jsem si, jak pro Drotteho bývalo těžké udržet nás na uzdě. Sám jsem se teď v nové roli musel obejít bez jeho síly a bez stejně starého pobočníka, kterým mu byl Roche. Dozněl poslední zpěv, mistr Gurloes a mistr Palaimón ve zlatě konturovaných maskách zvolna vyšli dveřmi, staří tovaryši pozdvihli nové tovaryše Drotteho a Rocheho na ramena (zároveň už v torbách u pasu lovili ohňostrojnou munici, již se chystali odpálit venku) a já se obrnil trpělivostí a dokonce v hrubých rysech vypracoval plán.
Jako učni jsme měli za úkol zhostit se obsluhy při hostině, ovšem až poté, co se vysvlečeme z poměrně nových a čistých šatů, jež jsme obdrželi na obřad. Když práskla poslední petarda a bombardýři v každoročním přátelském gestu roztrhli oblohu největším kalibrem v celém Velkém donjonu, zahnal jsem své svěřence – už v tu chvíli na mě hleděli popuzeně, nebo jsem si to myslel – nazpět do dormitáře, zavřel dveře a zatarasil vstup kavalcem.
CREDITS
Text: Gene Wolfe
Čte: Marek Holý
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Karolína Škápíková
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Knihy Dobrovský