MAMMAY, MICHAEL: MISE NA PLANETĚ
Váleční hrdinové před důchodem nejsou obvykle odvoláváni a posíláni do dalekých končin galaxie kvůli rutinnímu vyšetřování. Proto když plukovník Carl Butler přijme žádost svého starého a vlivného přítele, ví, že jde o něco zásadního – něco, o čem neví zdaleka všechno. Syn nejvyššího radního se ztratil v akci na základně Kappa, vesmírné stanici obíhající válkou zdecimovanou planetu. Mladý poručík byl zraněn a evakuován – ale neexistuje žádný záznam, že by kdy dorazil do polní nemocnice. Plukovník Butler záhy zjistí, že základna Kappa je labyrintem slepých uliček a sabotáží: velitelka nemocnice něco tají, velitel zvláštních operací nikdy neodlétá z planety, svědci se ztrácí, radarová data mizí a na povrchu planety číhá mimozemský nepřítel. Butler nemá jinou možnost než sestoupit na povrch nepřátelského světa – někdo totiž válečnou zónu využívá jako zástěrku ke svým zločinům. Plukovník se jen musí vrátit zpět živý…
UKÁZKA Z KNIHY
„To je loď?“ zeptal jsem se a ukázal na modrou čáru, která se pomalu pohybovala po obrazovce. Věděl jsem, že je. Dokázal jsem číst většinu radarových údajů, ale chtěl jsem, aby mi to řekl on. Technik žije se svým strojem, zná jeho vrtochy stejně dobře, jako já znám zvláštnosti své ženy. Mají to tak rádi. Vidíte na nich, jak jsou na svou práci hrdí. A pokud jim prokážete respekt, předvedou vám zázraky.
„Je, pane. Podle symbolu poznáte, že jde o malý transport, a když nad ním přejedu, takhle…“ Spustil nad pomalu se pohybující symbol šipku. „… zjistím o něm všechny údaje. Rychlost, polohu, volací znak, cíl. A když na něj kliknu, můžu zjistit i víc. Alternativní frekvence, seznam pasažérů…“
„To je skvělé. Přesně to potřebuju.“ Nevěděl jsem, že bude schopen vytáhnout seznam pasažérů. Ten by se mi mohl hodit. „Můžete mi přehrát starší data?“
„Můžu, pane. Všechno za poslední dva roky, plus minus. Zhruba jednou za měsíc se zálohuje nejstarší měsíc a pošle se do archivu, aby stroje nebyly zahlceny. Jaké datum byste potřeboval?“
„Třináctého jedenáctý, začněte kolem dvanácté hodiny.“
„To bude snadné, pane. Jen chviličku.“ Několikrát klikl a zadal jakési údaje. Mohl použít hlasový vstup, ale většina techniků dávala přednost psaní. Nikdy jsem se nezajímal proč. Sandoval zíral na obrazovku. Stiskl další klávesy, odmlčel se, pak ťukl na jiné, tentokrát usilovněji. Univerzální technický signál, že něco nefunguje.
„Co se děje?“ ptal jsem se vyrovnaným hlasem, neobviňoval jsem ho, snažil jsem se chovat jako jeho soukmenovec, ne jako šéf.
„Pane… Já vůbec netuším. Ta data tam nejsou.“ Napsal cosi jiného a na obrazovce se objevila řada tras, pak to zkusil znovu a vyvolal odlišnou sadu podobných obrazů.
„To je ono?“ zajímal jsem se.
„Ne, pane. Tohle je tři dny po datu, které jste chtěl. Šestnáctého jedenáctý. A předtím jsem vytáhl desátého jedenáctý. Tři dny před datem, které jste žádal.“
„Takže ty údaje chybí?“ Útroby se mi sevřely a tělem mi projel chlad, který neměl nic společného s klimatizací.
Sandoval zabušil na další klávesy a jen zíral. „Vypadá to tak, pane. Těch pět dní kolem dne, který potřebujete… tady není. Všechno z těch dní je pryč.“
CREDITS
Text: Michael Mammay
Čte: Libor Hruška
Hudba: Jan Neruda
Zvuk: Karolína Škápíková
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia