STERN FISCHEROVÁ, VIOLA & HOMOLOVÁ-TÓTHOVÁ, VERONIKA: MENGELEHO DĚVČE
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.
- Nominace na nejlepší audioknihu roku 2020
UKÁZKA Z KNIHY
Byla jsem Mengeleho děvče. Jedna z mnoha, která musela snášet jeho pokusy. Jedna z mála těch, která to přežila. A možná jsem jediná, která ho porazila – on a jeho tým mi prováděli věci, po kterých bych už nikdy neměla poznat ten největší dar – držet v náručí vlastní dítě. Porazila jsem je dvakrát, mám dvě báječné dcery.
Byla jsem ve svém životě neskutečně šťastná, ale i absolutně zlomená. Ztratila jsem velkou lásku, abych pomalu a postupně našla takovou, která vydrží po celý život. Přežila jsem čtyři koncentráky: Auschwitz-Birkenau (česky Osvětim-Březinka), Ravensbrück, Buchenwald, Neustadt bei Coburg (město na severu Bavorska) – továrnu Siemens, zorganizovala útěk a pomohla chytit jednu z nejkrutějších dozorkyň z tábora v Birkenau.
Já, Rózsa Stern, nyní už Viola Fischerová. Křestní jméno jsem si změnila po válce. Původně jsem se jmenovala Rózsa Ibolya čili Růžena Viola (doslovně přeloženo Růže Fialka). Na území během války zabraném Maďary bylo po roce 1945 běžné – a zároveň to úřady i někdy vyžadovaly – aby se poslovenštila maďarská jména. Nevadilo mi to. Rózsu jsem nechala v německých koncentrácích a začala používat jen druhé jméno Viola. Až dočtete, budete vědět, proč mi bylo tak drahé.
Tetování na ruce nemám. Než dorazili až ke mně, došel jim inkoust. Tak ani nevím, pod jakým číslem mě měli zapsanou v seznamech. Pokud vůbec. Nás, lidi z posledních transportů, někdy ani nezapisovali. Nepřijížděli jsme přežít, ale zemřít. Kdybych to tetování měla, bylo by to moje vyznamenání. Můj manžel jich měl několik. Nejvíce si cenil toho od francouzského prezidenta – Řádu čestné legie.
Já jsem měla štěstí. Na něj, na rodinu, na přežití.
CREDITS
Text: Viola Stern-Fischerová a Veronika Homolová-Tóthová
Čte: Vilma Cibulková a Jitka Ježková
Hudba a ruchy: Štěpán Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2020 Euromedia