KOTULKOVÁ SOŇA & HRABEC MICHAL: MANŽELÉ V BĚHU

Jsou dva a jsou sví. Ona je Býk a on Beran. Ona dámička, která odjakživa nesnášela běhání i soutěžení. On kluk, co běhal každý den do školy a taky závodil. Ona byla odjakživa samá ruka, samá noha a snědla toho víc než všichni chlapi v rodině. On se sportem praštil v pubertě a postupně se projedl k váze menšího slona, takže bez zadýchání nevyšel ani schody. Stačila jedna pracovní porada v redakci a svět se jim obrátil naruby. Soňa jako mávnutím kouzelného proutku vyměnila podpatky, sukně a parfémy za tenisky a zpocená trička. A zanedlouho se účastnila závodů, nad kterými zůstává rozum stát. Michal potřeboval zhubnout, a tak se k běhu zase vrátil. Šlo to pomalu, ale každý krůček a shozený gram ho posouval dále k cíli – k maratonům, ultraběhům, a nakonec až k minus čtyřiceti kilům. A pak se na jednom závodě potkali. Zajímá vás, proč Michal po půlmaratonu oněměl, jaké byly jejich společné tréninky a co to znamená mít svatbu na největším běžeckém závodě u nás? Začtěte se do příběhu manželů v běhu, motivátorů a autorů úspěšného běžeckého blogu Running2!

UKÁZKA Z KNIHY

Patříte do věku, kdy vaše vrstevnice mají minimálně dvě ratolesti a manžela, některé už se stihly dokonce rozvést, většina jich má za sebou několik dovolených v „Jugoslávii“ – zato vy jste sama. Máte sice práci, pro kterou by ostatní ženy „zabíjely“, cestujete si po celém světě, vlastníte byt, auto, ale přesto se vás kamarádky pokaždé zeptají: „Tak co, už máš chlapa?“ – „Ještě ne? No, nezapomeň, že tvoje biologické hodiny už dělají tik, tak, tik, tak!“ To se pak chcete raději zarýt do země a na žádné další kafe se vám už prostě příště jít nechce.
Jenže ruku na srdce, ono to není vůbec snadné najít si nějakého normálního chlapa: A) Většinou jsou už ženatí, takže vás chtějí jen jako milenku. B) Nejsou ženatí, ale bydlí u maminky (a ta dělá všechno lépe a má vždycky pravdu). C) Jsou divní. – Nebo jsem divná já?
Každopádně tuto životní eskapádu totálně převálcovala nová etapa s názvem „běhání“. Mnou tak nenáviděný sport, zkažený základkou, mi všechno obrátil naruby. A to jsem vždycky patřila k největším odmítačům běhání. Fuj!
Tak abyste mě lépe poznali… Jmenuji se Soňa. Jako malé mi říkali Solnička, Slonička, později také Rudá Sonja. Vyrostla jsem v malém městě na severu Moravy. Odjakživa jsem byla hubená jako lunt, byla mi vidět žebra a krátké vlasy ostříhané na kluka mi trčely do všech stran. Vypadala jsem jako malý chlapec, který doma ani nedostal najíst. Jenže já jsem pokaždé jedla za dva (nebo za tři?). Narodila jsem se totiž s velkou předností – moje tělo dokázalo všechno jídlo fantasticky spalovat, a nejlépe cukry. (Závist? No tak pardon!) Proto jsem si vždycky mohla dát, co se mi zlíbilo, navíc v kteroukoli denní dobu. Bingo! Také jsem milovala malování. Když moje ruka chytila pastelky nebo fixy, hned jsem byla ve svém světě. Šlo mi to. Chodila jsem pravidelně do základní umělecké školy a vyhrávala jsem nejen celostátní, ale i mezinárodní výtvarné soutěže. Dodnes mám doma schovanou medaili z pravého stříbra se svým vyrytým jménem, to když moje malůvka vyhrála stříbro v Indii. Byla jsem prostě velký talent.
Když jsme ale s rodinou jezdili do Prahy přebírat všechna ta ocenění z kreslení, nejvíce jsem se těšila na zmrzlinový pohár ze Světozoru, vyhlášené cukrárny v pasáži nedaleko Václaváku. Ta dobrota byla skoro větší než já. Se spoustou ovoce, přelitá vanilkovým krémem a završená kopcem šlehačky. No, byla to taková porce, že ji moje tělo (ano, i to, které dobře spaluje) jednou nepobralo a udělalo se mi pak špatně.
Moje umělecká kariéra se rozvíjela také na střední a vysoké škole, kde výtvarka byla mým hlavním oborem. Měla jsem se stát učitelkou kreslení. Jenže nestala – malování a kreslení mě pod tíhou školy a známkování postupně přestávalo bavit. Tužky, pastely i barvy jsem brala do ruky stále méně, častěji jsem zato sáhla po jiných barvičkách. Ty ovšem nepatřily na papír, ale na obličej.
Já si vždycky plnila sny. Doma jsem měla větší zásoby kosmetiky než kdejaký „bjůty“ salón krásy a v koupelně jsem trávila mnoho času. (Také vám připadá, že čas v koupelně ubíhá tak strašně rychle?) Mamka stále říkávala: „Já nechápu, co v té koupelně děláš celou hodinu!“ Zkrátka jakmile jste přede mě postavili lahvičky s kosmetikou, parfémy nebo malovátka, ocitla jsem se okamžitě v jiné dimenzi. Svět se v tu chvíli přestal točit a já byla uhranutá novým produktem. Musela jsem vše otestovat, ovonět, zkusit si texturu, dopodrobna si přečíst, na co který přípravek je, i jeho složení. Nakupovala jsem si knihy o líčení, v našem městě jsem znala všechny drogerie jako své boty. Moje mladší sestra se mnou pak jen velmi nerada absolvovala pochůzky po městě, protože věděla, že když půjdeme okolo obchodů s kosmetikou, strávíme tam velkou spoustu času. Vždycky jsem jí pak musela slíbit, že půjdeme jen do jedné drogerky, ne do všech tří, které u nás fungovaly. Bylo tedy více než jasné, že se tímto oborem hodlám v budoucnu zabývat. Jenže tehdy jsem ještě nevěděla jak.

UKÁZKA Z AUDIOKNIHY
CREDITS

Text: Soňa Hrabec Kotulková a Michal Hrabec
Čte: Michaela Maurerová a Václav Neužil
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Rostislav Koňařík
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia

ODKAZY NA WEBU