LINDGRENOVÁ, ASTRID: MADYNKA


Madynka, trochu nezkrotná, ale velmi podnikavá holčička, srší nápady, které hned uskutečňuje především pro sestřičku Lízu. Obě žijí s rodiči na švédském venkově, kde je na její nápady spousta skvělých příležitostí. Ovšem ne vždycky Madynčiny vynalézavé hry dopadnou podle jejích představ, a tak není divu, že dospělým občas vstávají vlasy na hlavě!

UKÁZKA Z KNIHY

Madynku baví chodit do školy. Má slabikář zabalený v krásném zeleném papíře a opatřený nálepkou Markéta, 1. třída. Je tam napsáno Markéta, ne Madynka, protože pro velkou školačku se jméno Madynka moc nehodí. Nemůže se vynadívat na břidlicovou tabulku, k níž je provázkem přivázaná houbička, a na lahvičku s vodou, kterou vždycky pocáká tabulku, když ji potřebuje smazat. Líbí se jí i kousky břidlice na psaní a krabička, kde je má srovnané, a brašna na záda z hrubého plátna, kam si všechny ty věci skládá. Ale nejlepší ze všeho je kohout. V slabikáři je kohout, a ten, pokud je ovšem žáček pilný a hezky se učí, dokáže vysedět pětník!
Ano, začít chodit do školy je čiré potěšení, a hned první den si Madynka povzdychne:
„Ach jo, to je otrava, že musíme mít vánoční prázdniny! Sice do nich zbývají čtyři měsíce, ale stejně!“
Slabikář i břidlicovou tabulku ukazuje Líze a mamince a tatínkovi a Idě a Alvě a Abbemu Nilssonovi. Po dlouhém přemlouvání Líze blahosklonně dovolí, aby si prolistovala slabikář a něco si zkusila napsat na tabulku, ale bez přestání ji při tom poučuje. Každé ráno, když Madynka odchází do školy, stojí Líza v předsíni a snažně si přeje, aby s tou krásnou taškou na zádech směla odejít do školy ona. Kromě toho trvá strašně dlouho, než se Madynka vrátí domů. A když konečně přijde, musí se učit, sedí v pokojíčku a čte tak nahlas, že je to slyšet po celém domě.
„I, O, U,“ čte. „I, O, U.“
Líza nechápe, proč musí člověk číst pořád dokola pouhé I, O, U, ale bodejť by to chápala, nechodí přece ještě do školy. Tatínek se každý den u oběda vyptává:
„Tak co, Madynko, jak to šlo ve škole?“
„Skvěle,“ řekne Madynka. „Jsem nejlepší ve třídě.“
„Kdopak si to myslí,“ chce vědět maminka, „ty, nebo paní učitelka?“
„My obě,“ tvrdí Madynka.
Maminka s tatínkem si vymění polichocený pohled. Tak vida! Obávali se tedy zbytečně, škola zřejmě dokáže změnit i takového divouse, jako je Madynka.

CREDITS

Text: Astrid Lindgrenová
Čte: Lucie Pernetová
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Voxi

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU