STEVENSON, BENJAMIN: KAŽDÝ Z MÉ RODINY NĚKOHO ZABIL

Každý z mé rodiny někoho zabil FOLDER

Každý z mé rodiny někoho zabil. Někteří z nás, ti, kteří dosáhli výrazných úspěchů, zabili vícekrát. Nechci to dramatizovat, ale je to tak. Někteří z nás jsou dobří, jiní špatní a někteří prostě jen nešťastní. Já jsem Ernest Cunningham. Říkejte mi Ern nebo Ernie. Přál bych si, abych zabil toho, kdo rozhodl, že naše rodinné setkání by se mělo konat v lyžařském středisku, ale je to trochu složitější. Zabil jsem někoho? Ano. Ano, zabil. Kdo to byl? Tak začneme: Můj bratr. Moje nevlastní sestra. Moje žena. Můj otec. Moje matka. Moje švagrová. Můj strýc. Můj nevlastní otec. Moje teta. Já.

UKÁZKA Z KNIHY

Jediný kužel světla, který pronikl dovnitř napůl zataženými závěsy, mi prozradil, že můj bratr právě zastavil na příjezdové cestě. Když jsem vyšel před dům, jako první jsem si všiml, že mu nefunguje levé přední světlo. Hned nato jsem uviděl krev.
Měsíc nesvítil a slunce ještě nevyšlo, a přesto mi i ve tmě bylo okamžitě jasné, co znamenají tmavé šmouhy na rozbitém reflektoru a na promáčklém nárazníku.
Obvykle nebývám v tuto noční hodinu vzhůru, ale Michael mi před třiceti minutami volal. Jednalo se o ten typ hovoru, kdy se stačí podívat na čas a pochopíte, že ten druhý netelefonuje kvůli výhře v loterii. Mám pár přátel, kteří se občas ozvou v noci cestou Uberem, aby se pochlubili, jak probíhal večer. Michael k nim nepatří.
Což je lež, popravdě řečeno. Přece bych se nekamarádil s lidmi, kteří člověku volávají po půlnoci.
„Musíme se vidět. Hned.“
Ztěžka oddechoval. Na displeji se ani nezobrazilo jméno, takže telefonoval z předplacené SIM karty. Nebo z baru. Tu půlhodinu jsem se i v teplé bundě chvěl, pochodoval jsem sem a tam u okna a čekal, až dorazí. Nakonec jsem hlídku vzdal a lehl si na gauč, a právě tehdy mi přes víčka přelétl záblesk.
Michael prudce zastavil a vypnul motor, ale světla nechal svítit. Otevřel jsem oči a chvíli jen tak pozoroval strop, jako bych věděl, že jakmile se zvednu, můj život už nikdy nebude stejný jako dřív. Pak jsem vyšel ven. Michael seděl v autě s hlavou položenou na volantu. Cestou k vozu jsem přepůlil kužel světla z reflektoru. Zaťukal jsem na okýnko na straně řidiče. Michael vystoupil. Obličej měl popelavě šedý.
„Měl jsi štěstí,“ řekl jsem a ukázal na pošramocené světlo. „Klokani dovedou nadělat pěknou paseku.“
„Někoho jsem srazil.“
„Mhm.“ Napůl jsem spal, takže jsem sotva postřehl, že řekl někoho, a ne něco. Neměl jsem páru, jak lidé v podobných situacích reagují, a tak mi připadalo nejlepší se vším souhlasit.
„Nějakého chlapa. Srazil jsem ho. Leží vzadu.“
To mě probralo. Jak jako vzadu?
„Co tím sakra myslíš, že leží vzadu?“ zeptal jsem se.
„Je mrtvý.“
„A máš ho na zadním sedadle, nebo v kufru?“
„Jaký je v tom rozdíl?“
„Pil jsi?“
„Ani ne.“ Zaváhal. „Možná trochu.“
„Zadní sedadlo?“ Přistoupil jsem blíž a natáhl se, ale on zvedl ruku. Zarazil jsem se a řekl jen: „Musíme ho odvézt do nemocnice.“
„Je mrtvý.“
„Nemůžu uvěřit, že se o tom vůbec bavíme.“ Prohrábl jsem si vlasy. „No tak, Michaele. Víš to jistě?“

UKÁZKA Z AUDIOKNIHY
CREDITS

Text: Benjamin Stevenson
Čte: Jan Maxián
Hudba: Bartoloměj Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia

ODKAZY NA WEBU