KREJČÍK, DANIEL: HÁJEMSTVÍ
Říká se, že děti si vybírají, do jaké rodiny se narodí. Dan si tím tak jistý není. Anebo měl jako embryo mnohem černější smysl pro humor než osud, který ho čekal. Narodil se do rodiny, kde se již po několik generací dědí pohřebácké řemeslo, v malebném městě v Českém ráji, v Sobotce. Dan měl být pátá generace, která se rodinné pohřební firmy ujme. Jak si člověk v tak drsném prostředí vytváří své vlastní hájemství, prostor, kde se cítí bezpečně? Dají se hledat příležitosti i tam, kde jsou navenek překážky? Výletem do své vlastní rodinné historie Dan zkoumá, jestli v něm překážky náhodou neprobouzí vlohy, které by za lepších okolností zůstaly spát navěky. Co nás dělá takové, jací jsme? Autobiografické vyprávění o jeho cestě z pohřební služby za svým snem, o právu na vlastní život rodinné tradici navzdory a v neposlední řadě i o silném poutu mezi rodiči a dětmi, které vás nejen dojme, ale i pobaví.
UKÁZKA Z KNIHY
Příchod mého táty na svět vypadal pro budoucnost pohřební služby velmi nadějně.
Můj táta Pavel se narodil 21. dubna roku 1969. To jaro prý byla šílená kosa. Mrzlo. Moje babička, když na ni přišly porodní bolesti, byla právě v kuchyni u kamen se svojí kamarádkou Janou, kterou pohotově poslala na náměstí, aby jí přivolala sanitku. Zřejmě ji pro tu sanitku při těch kontrakcích poslala tak, že po Janě hodila bačkorou nebo na ni zakřičela tak mocně, ať neciví a běží pro pomoc, že kamarádka Jana si nevzala na tenhle běh zmrzlou a sněhem zasypanou Sobotkou ani kabát ani boty a uhnala si zápal plic. Nakonec ho statečně přežila, ale od té doby nosí kabát i v bazénu. Můj děda Eda, tátův táta, král černého humoru, říkal: „Kdyby se náš Pavel narodil jen o pár dnů dřív, kdy byly ty mrazy ještě větší, mohl se do naší rodiny uvést tím, že by se nám postaral o prvního nebožtíka ještě před tím, než vykoukl na svět!“ To bylo naposled, kdy se tátovi prominulo, že mu nějaký potenciální nebožtík utekl mezi prsty.
Táta se narodil do doby, kdy babička s dědou byli v sobotecké pohřebce skoro sami a nevěděli, pro kterého ťuhýka jet kam dřív. Táta od narození hodně stonal, a tak se babička rozhodla, že se o něj budou starat její rodiče. Jako miminko ho k nim přestěhovala, a protože mu tam nic nechybělo, vydržel u nich až do svých devíti let.
Tátu jeho babička Marie rozmazlovala, byla ráda, že má vnoučka u sebe. Tou dobou byla čerstvě vdova, a sice ho sem tam brala na hřbitov, se kterým své dceři, babičce Aleně, a jejímu muži, dědovi Edovi, ještě sem tam vypomáhala, ale spíš se věnovala dítěti. A taky svojí práci, zahradnictví. Pro pohřební služby vyráběla smuteční věnce, vazby a na dušičky vždycky dělala všechnu hřbitovní výzdobu. S mým tátou chodila pravidelně do kostela, to měl rád. A pak hlavně do cukrárny, která se nacházela v rohu náměstí. Tam mu kupovala sladkosti a jiné mu pak pekla a vůbec vyvářela. Byla to výborná kuchařka, můj táta s ní začal vařit a do kuchyně se zamiloval.
V tátových devíti letech, kdy babička s dědou dostali i větší byt, se znovu všichni sestěhovali pod jednu střechu. Táta byl konečně se svojí rodinou, se svojí mámou a tátou a se svým bratrem Petrem, který u rodiny po celou dobu zůstal. Tátův brácha Petr tedy vyrostl, podle tradice, úplně stejně jako jeho maminka a babička, v rodině, kde bylo v baráku vždycky víc mrtvých než živých, takže nepochyboval, kam jednou povedou jeho kroky. Můj táta do té doby znal pohřebku spíš víc zpovzdálí. Ale když se dostal zpátky k rodičům, musel se do pohřebního kolotoče zapojit taky. Jeho první prací bylo nést kříž za rakví v otevřeném autě ve smutečním průvodu, co procházel městem. Sice za jeden průvod vždycky dostal od rodičů dvacetikorunu, aby ho motivovali k dalšímu zapojení do pohřebky, ale od pionýrů ho za nošení křížů za rakví městem stranický komunistický vedoucí vyhodil.
CREDITS
Text: Daniel Krejčík
Čte: Daniel Krejčík
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Jan Neruda
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia