BOUČKOVÁ, TEREZA: DŮM V MATOUŠOVĚ ULICI
V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit.
UKÁZKA Z KNIHY
Trojspřeží. Holčička si představuje krásný, pohádkový kočár s trojspřežím, kde jsou zapřažení mašlemi a chocholy ozdobení bělouši. Ale babička s dědou se ani trochu netěší, když jsou povoláni trojspřežím jet. Musí předtím odevzdat svého pejska Míšu. Někde. Když ho odevzdávají, když odcházejí, pejsek strašně moc pláče. I babička s dědou strašně moc pláčou, venku na ulici. Srdce se jim svírá bolestí.
Holčička má ale před očima domeček, kde spolu všichni odevzdaní pejskové a kočičky bydlí. Myjí špinavou podlahu, chodí v neděli na procházku a dělají si k svátku dort, a když si pejsek roztrhne kalhoty, kočička mu je zašije. Ne nití, ale žížalou. Tak jako v pohádkové knížce Povídání o pejskovi a kočičce, kterou jí maminka každý večer čte.
Trojspřeží. Kočár. Bělouši.
Tak si čtyřletá holčička představuje transport. Jenže jedou s maminkou vlakem. Do Terezína.
Terezín… Takový hezký, něžný název.
„A zastřelí nás hned nebo až potom?“ ptá se maminky s upřímnou zvědavostí.
Zastřelit, zastřelen… Čtyřletá holčička se ptá slovy, která všude kolem slyší. Přitom neví, co zastřelit znamená. Nic si pod tím slovem neumí představit. Zatím.
Jedou vlakem. Maminka má veliký kufr a ona batoh. Je na něm přivázaný, jemně, aby se mu něco nestalo, plyšový medvídek, její nejmilovanější medvídek na světě. Jede taky, hurááá!
Holčička je na to, co je v novém domově, čeká, hrozně moc zvědavá. Pořád se maminky ptá.
„Jaké to v Terezíně bude? V jakém domečku budeme bydlet? Budou tam nějaké další děti? Budeš mi večer číst pohádky? Upečeme spolu k mým narozeninám dort? Proč to, mami, nevíš? Proč pořád mluvíš o tom, co bylo?“
„Tenkrát, v míru…“ říká maminka a vzpomíná na něco hezkého. Blaženě se přitom usmívá.
Mír musí být ještě krásnější než kočár s bělouši. Pomyslí si holčička, když vidí maminčinu blaženou tvář. Ale co?
Mír je jako zahrada v ráji. Tuhle větu už holčička taky někde slyšela. Jak vypadá zahrada, to náhodou moc dobře ví, i když do zahrad a parků už ani ona ani maminka chodit nesmí. Ale jak vypadá ráj? Holčička usilovně přemýšlí. A najednou to ví taky.
Ráj je, když se splní největší přání.
Holčička si ze všeho nejvíc přeje, úplně hrozně moc si z celého srdce přeje…
A maminka to vůbec nechápe.
A zlobí se na ni za to.
Holčička si přeje, aby už jí bylo šest a taky směla mít na sobě Davidovu hvězdu!
CREDITS
Text: Tereza Boučková
Čte: Jitka Ježková
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia