DŮM BEZ ZRCADEL (IVA PEKÁRKOVÁ)

„Všechno je v pořádku! Nejsi starý! Stačí se nedívat do zrcadla.“ Markéta už řadu let pracuje jako pendlerka, vždycky se několik týdnů stará o věkovité klienty v Anglii a několik týdnů má volno. Británie v čase brexitu poskytuje soukromým pečovatelkám možnost nečekaného výdělku a Markéta je ve svém oboru dobrá. Ale i ona potřebuje být opečovávána. Brzo se stane obyvatelkou dvou zcela odlišných světů: v Anglii je lepší služka „z Polska“, v Tunisku obletovaná bohatá turistka. A doma v Česku? Tam ji syn a snacha berou na milost jen proto, že jim dává peníze a stará se o vnoučata. Léta letoucí toužila po lásce, ale teprve teď, když už je jí hodně přes padesát, konečně našla muže svých snů. Život je krásný. Jen si musí vzít příklad ze svých klientů a nikdy se nedívat do zrcadla.

UKÁZKA Z KNIHY

„Tvoje speciální zrcadlo, Violetto. Hned ti ho přinesu, hned to bude. Hned dostaneš své speciální zrcadlo. Jen chviličku vydrž. Hned to bude.“
Markéta – za neustálého drmolení, protože to Violettu uklidňovalo – přešla k rohu s pianinem, bez zbožné úcty, kterou jí byla, podle Jennifer, povinována, vylezla na židli a sundala zrcadlo ze zdi. Viselo příliš vysoko. Až s ním bude Violetta hotová, až ji přestane bavit a ona ho upustí do preventivně nastavených Markétiných dlaní, anebo až zapomene, proč ho s takovou námahou třímá v napřažených pažích a obdivuje se, a tak ho spustí do klína a bude na něj nechápavě zírat, dokud jí ho Markéta něžně nevykroutí ze zkřivených, ale překvapivě štíhlých prstů, bude zas muset vyšplhat na židli a zavěsit ho na hřebík nad pianinem. Tam bude vyčkávat, dokud si ho Violetta nevyžádá zas.
Bylo jen dobře, že Violettino oblíbené speciální zrcadlo viselo v takové výšce. Violetta na něj ze své pozice nedohlédla, nevěděla, kde se nachází, a tak si pro ni zachovalo tajemnost a nedostupnost. Pokaždé když ho dostala do rukou, rozradostnilo ji.
V tomhle zrcadle byla Violetta mladá a moc jí to v něm slušelo.
Tohle bylo dnes už počtvrté (nebo popáté?), co Markéta lezla na židli od Chippendale a opatrně zrcadlo sundávala. Opřela se plnou vahou o elegantní vyřezávané opěradlo, vyšplhala na sedátko pokryté krémovým saténem s elegantním jemným vzorkem a jen doufala, že se pod ní neprolomí elegantní vyřezávané nožičky. Sice v poslední době trochu zhubla, ale éterická bytost ne­byla. Tyhle židle od Chippendale byly v místnosti čtyři, Jennifer si na nich nesmírně zakládala a opakovala do zblbnutí, že „my v tomhle domě na ně nesedáme, to jim škodí“, a tak se Markéta vždycky pozorně zaposlouchala do zvuků za dveřmi, než šlápla na sedátko ve svých pohodlných, rozšmaťchaných šněrovacích botách. Co kdyby sem nečekaně vtrhla Jennifer? Po pár týdnech sundávání zrcadla se jí zazdálo, že židle, na kterou přitom stoupá, je o chlup opelichanější než ty ostatní, a tak je pravidelně střídala, aby se opotřebovaly všechny čtyři stejně. Vždyť na co jiného si měla stoupnout, když sundávala zrcadlo? Piano ji neunese a na komodu se jí šplhat nechtělo. To si Jennifer vážně myslí, že bude čtyřikrát nebo pětkrát denně tahat štafle z komory v přízemí do prvního patra?

CREDITS

Text: Iva Pekárková
Čte: Jitka Ježková
Hudba: Adam Koller
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia

ODKAZY NA WEBU