PONCAROVÁ, JANA: ANNA R.
Nový román Jany Poncarové napsaný na základě korespondence z první světové války, která se dochovala na půdě autorčiny chalupy v Dobřívě u Rokycan, je autentickým svědectvím o životě jedné rodiny. Více než sto let staré dopisy odhalují skutečný příběh a jejich pisatelé ožívají. František Reindl, majitel rozlehlého hospodářství, odchází do války, jejíž smysl je mu cizí. Břemeno správy statku spočine na ramenou jeho ženy Anny, která musí čelit nejen osamění, ale i zlobě lidí. Kvůli svým dvěma malým dětem snáší nekonečnou dřinu i četná příkoří. Oporou jí jsou Františkovy dopisy a naděje, že jednoho dne boje skončí.
UKÁZKA Z KNIHY
Než bubnovali, zemřela ještě jedna dívka.
U Živných na sklonku jara hořela stodola. Suché trámy zaklesnuté hluboko do sebe zmizely, zůstalo jen několik očouzených pahýlů. Pod nimi Kristýna. Vběhla dovnitř, aby vyvedla psa uvázaného řetězem ke kůlu. Pes žil jen o den déle. Živný ho v návalu bolesti a zoufalství zastřelil. Když ze vsi odvanul zápach spáleniny, přestalo se o neštěstí mluvit. Pusy zaplnily zprávy o sarajevském atentátu. Nedohlédnutelná tragédie, o tolik vzdálenější než nedávný požár, vnesla do vsi podrážděnost a otázku, co bude dál.
František na stole rozložil Národní politiku. V tučném černém rámečku připomínajícím parte stálo naléhavé oznámení: Následník trůnu arcikníže František Ferdinand a jeho choť paní vévodkyně Žofie z Hohenbergu obětí vražedného atentátu v Sarajevu.
Četl dál. Annu, děti, Josefínu a Šimona za zády.
Zpráva, ohromující zpráva, jež zatřese veškerou naší říší a vyvolá úžas v celém světě, dochází z bosenského hlavního města Sarajeva.
„Kde je Sarajevo?“ zeptá se Josefína.
František čmárá na papír. Maluje Čechy s Prahou, o kousek dál Vídeň, přes Rakousko pokračuje na jih až k Bosně. „Tady,“ zakreslí tečku.
„To je daleko,“ poznamená Anna. „Kolik hodin cesty?“
„Moc. Pěšky bys tam šla snad dva měsíce.“
„Potom se nás to zase tolik netýká. Proč dělají tolik povyku kvůli jednomu atentátu?“ šklebí se Šimon.
„Protože zabili následníka trůnu,“ odpoví František.
Ve chvíli, kdy následník trůnu, zastupuje stařičkého panovníka, konal dílo míru, jimž získané dvě jižní země, bývalému jhu tureckému vyrvané, úže než doposud měly být i připoutány k dynastii a říši, kterou byly osvobozeny.
„Já tomu vůbec nerozumím,“ vzdychne Josefína. „Půjdu radši oškrábat ty brambory.“
„Mařenko, Frantíku, běžte s Josefínou do kuchyně,“ pošle Anna děti pryč.
Jeho památka zůstává – a ta památka zavražděných manželů, takovou láskou až do smrti spjatých, jest a zůstane jasná, ničím nezkalená – zkalená jen nejhlubším smutkem, který se klade na mysl národů této říše tak, jako by byl náhle padl veliký černý příkrov na některý kvetoucí lán zahrad konopišťských.
Dočtou. Nedozví se nic. Měli by spolu s celým rakouským národem truchlit a plakat. Jediné, co v pokoji zavládne, je zmatek.
„Ten rod je stejně prokletý,“ neodpustí si Šimon a ohlédne se na portrét císařovny Sisi. Nemá ji rád, připadá mu, že očima sleduje všechno – i dávno po smrti. A starého císaře už vůbec nemůže vystát. Nerozumí, proč ho v chalupě mají. Pokoj, ve kterém si čtou noviny, vypadá jako na nějakém zámku. Sedláci a hrajou si na honoraci.
CREDITS
Text: Jana Poncarová
Čte: Dana Černá, Vasil Fridrich a Nina Horáková
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Albatros