HRUŠÍNSKÝ NEJML., RUDOLF: AGROMETAL
Román inspirovaný komediálním televizním seriálem. Čeho je muž schopen pro lásku ke své ženě? Pokud ji miluje, dá se říct, že všeho na světě. Například zúčastnit se hudební soutěže, aniž by uměl hrát na nějaký hudební nástroj či zpívat. A pokud mu schází spoluhráči do kapely, i s tím si dokáže poradit. Má přece přátele a s jejich pomocí zvládne překonat jakoukoli překážku. A tak se během jednoho horkého léta v jižních Čechách změní život nejen Lukynovi s Martou, ale i nic netušícímu manažerovi nadnárodní společnosti v hlavním městě.
UKÁZKA Z KNIHY
Lukyn spěchá. Spěchá, neboť dobře ví, jak Marta nesnáší, když je něco pozdě. Spěchá tak, že už vůbec nevnímá krásu krajiny kolem, jen sleduje střídavě hodiny na palubní desce a tachometr, který upozorňuje, že si koleduje o výmaz několika bodů v registru řidičů. V zatáčce před vlakovým přejezdem dojede pomalu jedoucí felicii, na jejímž zadním skle září samolepka – I LOVE BUČICE. Lukyn se na auto před sebou zašklebí a v tom pohrdavém úšklebku je patrná všechna povýšenost občana obce Čertice vůči přespolním sousedům z Bučic. Ač cedule značící konec jedné a začátek druhé obce nedělí snad víc než půlka kilometru, bezbřehá řevnivost mezi obyvateli těchto lidských sídlišť je proslulá široko daleko. Nejde jen o to, že Čertice jsou městys a bývalá středisková obec. Nadřazenost nad okolními vesnicemi je patrná i tím, že pyšně nazývají svou náves náměstím. Nadto mají v Čerticích kostel, hřbitov, školu, poštu, nádraží, družstvo, Jednotu, dobrovolný hasičský sbor, svého obecního policistu i svého Vietnamce ve večerce. Navíc s Bučickými je těžké pořízení. Přes to všechno, co využívají v Čerticích, nevyjadřují žádný vděk. Naopak se ve své zaostalé méněcennosti chovají vyzývavě a agresivně. A tak co paměť sahá, neuplyne jediná zábava, fotbal nebo pouť – dokonce i jen letmé setkání obyvatel těchto obcí –, aby nedošlo ke slovním výpadům, potyčkám a v některých případech bitkám. A osud se asi prohýbá smíchy, protože když obě auta dojedou k přejezdu, řidič z Bučic zpomalí a následně zastaví, aby se přesvědčil, že mu na trati nehrozí žádná újma. A přesně v tu chvíli se rozezní výstražné znamení. To už Lukyn nevydrží a pod tlakem ubíhajících vteřin udělá něco, co by za normálních okolností nikdy neudělal. Vyrazí silou všech svých samurajských koní a bezhlavě proletí přes přejezd, kolem poslušně stojící felicie.
Řítí se k lesu a sleduje hodinky. „Teď jsem ušetřil určitě deset minut. To se dá stihnout,“ uklidňuje sám sebe a snaží se žadonícím pohledem zadržet čas. Když mine první stromy, s úlekem uvidí sanitku, nepřirozeně nakloněnou v příkopu, od níž vyběhne s vyplašeným máváním záchranář. Úplně to poslední, co si teď Lukyn přeje, je udělat dobrý skutek, ale přece jen zastaví a neochotně křikne z okénka: „Já strašně spěchám. Potřebujete zavolat pomoc?“
Od havarované sanitky už v tu chvíli vyběhne druhý muž s velkým plastovým boxem. „No tohle spěchá o něco víc, pane! Převážíme orgán k transplantaci, čeká na nás vrtulník a tady v lese s ním nepřistane. To musí být co nevidět v těle, a než by přijela jiná rychlá, tak bude pozdě!“
Lukyn začíná tušit, že se mu plán na sváteční večer poněkud komplikuje. Ještě zkusí zaprotestovat: „Já… mám… ale dneska výročí…“ Záchranáře Lukynových jedenáct šťastných let s Martou vůbec nezajímá a bezohledně běží rovnou k zadním dveřím dodávky. „Potřebuju s tím do chladu, tím získáme čas při převozu!“ Rozhodným pohybem otevře dveře, ze kterých na něho překvapeně vykoukne Honzyn s otázkou: „Už sme tady?“ Záchranář se sice lekne, ale pak v adrenalinovém opojení skočí do vychlazeného nákladového prostoru a vykřikne: „Člověče a šlápněte na to! Tady jde o život!“ Lukyn v kabině auta jen nešťastně přikývne. „No to mně taky, jestli přijedu pozdě.“
CREDITS
Text: Rudolf Hrušínský, nejml.
Čte: Jaroslav Plesl
Hudba: David Solař
Zvuk: Jan Neruda
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia