PANDURANGO – CESTA ZA BOHEM HUDBY
Expedice Pandurango je téměř roční putování pěti lidí po sedmi zemích čtyř kontinentů a jejich natáčení etnohudby, v teplotách od -18 do +46 stupňů a výšce od 0 do 6000 m.n. mořem. Seriál Pandurango je cyklus sestavený ze stovek hodin materiálu natočeného s třiačtyřiceti kapelami, dvě stě pětačtyřiceti muzikanty a jedním národním orchestrem. A kniha Pandurango je vyprávěním o expedici i seriálu, ale hlavně o tom, co účastníci zažili jak při natáčení s muzikanty, tak na cestě v součtu více než dvakrát kolem zeměkoule.
- Ukázka z knihy
- Reportáž z oficiálního křtu knihy Pandurango
- Ukázka z Noci s Andělem, rozhovor se mnou a Michalem Dvořákem – v rámci půlnočního překvapení přicházím maskován jako Fidel 🙂
Někdy začátkem listopadu 2006 se na mě obrátil Michal Dvořák s tím, že dostal nabídku od České televize, aby napsal knihu o tom, jak vznikal dokumentární cyklus Pandurango a požádal mě, jestli bych byl ochoten s ním na knize spolupracovat. Řekl jsem, že rád a zeptal se na termín, protože jsem měl zrovna poměrně dost práce. Michal do telefonu rozpačitě přiznal, že to docela dost spěchá.
„To bude nějaký únor, březen, to je peklo,“ pomyslel jsem si. „Tak kdy, Michale?“
„Dvanáctého prosince to vychází.“
V první chvíli mě napadlo, že Michal zešílel. Ale potom jsem se zbláznil i já a řekl jsem mu, že do toho půjdu. A pak se ukázalo, že zázraky se občas dějí. Dvanáctého prosince byla kniha skutečně na pultech a já se přesvědčil, že i nemožné se může stát možným, když se hodně chce.
UKÁZKA Z KNIHY
Konečně Indie!
No jo. Ale Bombaj (neboli Mumbai, podle bohyně Mumbadevi, jak jsem se poučil v bedekru), to je kapitola sama pro sebe. Je to nejlidnatější město indického poloostrova, žije v něm skoro dvakrát tolik lidí jako v celé České republice. Když jsme přistávali, většina z osmnácti milionů bombajských obyvatel buď spala, nebo pracovala na úspěšné populační explozi, protože na ranvej jsme sedali ve dvě ráno. První setkání s Indií bylo dost šokující, i v tuhle hodinu měl vzduch neuvěřitelnou vlhkost a teplota se blížila ke třiceti stupňům. Jestli jsem někdy v životě zažil chvíli, kdy se, jak se říká, „dal vzduch krájet“, tak to bylo právě po přistání v Bombaji.
Na letiště pro nás přijeli lidé z ambasády. Říkal jsem si, že to je skvělé, protože bez nich bychom náš hotel hledali nejmíň hodinu… A víš, jak dlouho jsme to jeli s nimi? Hodinu a půl… Tedy, ne protože bychom snad zabloudili, ale jednak proto, že Bombaj je tak strašně veliká, a jednak kvůli dopravě… Ona totiž v noci ustane fakt jen částečně. Ve chvílích, kdy jsem si říkal: „To snad ani není možné, půl třetí ráno a dopravní stupeň mezi čtyřkou a pětkou“, si ti ambasádníci libovali, že je to dobré, že se dá jakžtakž projet.