VENKOVSKÉ SÍDLO: ZLATÉ ČASY (ANNE JACOBSOVÁ)

Venkovské sídlo 01 - folder

Když sedmdesátiletá Franziska krátce po pádu Berlínské zdi navštíví bývalé rodinné panství Dranitz ve východním Německu, kde vyrůstala, je rozhodnutá zůstat tady už natrvalo. V pohnutých časech 2. světové války musela její rodina venkovské sídlo na příkaz sovětské okupační správy opustit. Touha po domově však Franzisku nikdy neopustila. Společně s vnučkou Jenny se snaží vrátit starobylému venkovskému sídlu dřívější lesk. Přitom se jí vynořují vzpomínky na bezstarostné dětství, na ztrátu rodičů a sourozenců, i na první velkou lásku, Waltra Iversena, kterého jí vzala válka. Když se náhle dozví, že je Walter naživu, začne rozplétat příběh, který by mnozí raději nechali spát…

Ukázka z knihy

Když se přiblížila k hraničnímu přechodu, křečovitě sevřela volant. „Lauenburg/Horst“ se to tu jmenovalo. Znělo to jako jméno nějakého dravce vyhlížejícího kořist ze svého hnízda vysoko na skále…
Už se mi zase splašila fantazie, pomyslela si a přeřadila na nižší rychlost. Cornelia má pravdu – jsem už na takovou cestu stará. V sedmdesátce v člověku všechno ochabuje, tělo neposlouchá jako dřív, hlava je pomalejší. Co když mě nepustí přes hranici? Nebo mě zatknou? Junkeři a velkostatkáři byli ve čtyřicátém pátém donuceni opustit zemi. Kdo zůstal, tomu hrozilo vězení nebo ještě něco horšího.
Vzchopila se a soustředila zrak na úzkou asfaltovou silnici lemovanou po obou stranách divokým porostem. Zeleň tady na území nikoho teď na jaře bujela, jak se jí zlíbilo. Bylo krátce před devátou. V protisměru ji míjelo množství aut, trabanty, wartburgy, ale i západní značky. To ji uklidnilo – všechno je v pořádku, hranice je otevřená, není důvod k panice. Před ní se objevila nízká šedivá budova, okna zasazená v oceli se blyštěla ve slunci. Z dálky ji zdravila spolková orlice. Celnice NSR měly v sobě cosi ospalého, jeden pohraničník seděl za okénkem a pil kávu, druhý stál venku, tu a tam zastavil některé východoněmecké auto, nechal si předložit doklady a povídal si s pasažéry. Jeho hlas zněl vesele, dobrosrdečně, sem tam se zasmál. O Franzisčin bílý Opel Astra se nikdo nestaral, a tak pokračovala pomalu v cestě.

Text: Anne Jacobsová
Čte: Kamila Špráchalová
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Petr Houska
Režie: Jan Drbohlav
© 2019 Euromedia

Odkazy na webu

  • vyjde v listopadu 2019