BENNETT, BRIT: POLOVINA TEBE
Audio player with visualization
Vignesova děvčata si budou jako dvojčata vždycky podobná jako vejce vejci. Avšak potom co vyrostou v malé černošské komunitě a v šestnácti letech se rozhodnou pro útěk, se liší nejen jejich všední životy, ale i všechno ostatní: jejich rodina, společnost, v níž se pohybují, a dokonce i jejich rasová identita. O mnoho let později jedna ze sester žije se svou dcerou ve stejném městečku, z kterého se před lety pokusila uniknout. Ta druhá se usadí ve světě bílých a její manžel o její minulosti neví zhola nic. Přesto, že sestry dělí mnoho kilometrů a stejně tolik lží, jejich osudy zůstávají propletené. Jaký vliv bude mít na příští generace, když se cesty jejich dcer protnou?
UKÁZKA Z KNIHY
V to ráno, kdy se jedno ze ztracených dvojčat vrátilo do Mallardu, běžel Lou LeBon oznámit tu novinu do bistra, a ještě dnes, mnoho let poté, všichni vzpomínají na ten šok, když uřícený Lou vrazil do prosklených dveří, celý bez dechu, s košilí propocenou kolem krku z toho vypětí. Rozespalí hosté se kolem něj s povykem sesypali, deset nebo tak, ačkoli někteří další později lhali, že tam byli také, aby to vypadalo, že se aspoň pro jednou stali svědkem něčeho doopravdy vzrušujícího. V tom malém farmářském městečku se totiž nikdy nic překvapivého nedělo, rozhodně ne od chvíle, co zmizela Vignesova dvojčata. Ale toho rána v dubnu 1968 Lou cestou do práce zahlédl Desiree Vignesovou, jak kráčí po Partridge Road s koženým kufříkem v ruce. Vypadala nachlup stejně, jako když v šestnácti odjížděla – pořád světlá, s pokožkou odstínu navlhlého písku. Její rovné tělo bez boků mu připomínalo třtinu v poryvu větru. Spěchala se skloněnou hlavou a – tady Lou jako správný šoumen udělal dramatickou pauzu – držela za ruku holčičku, sedmi- nebo osmiletou, černou jako tér.
„Modročernou,“ dodal. „Jako kdyby přiletěla rovnou z Afriky.“
Vaječné bistro u Loua se rozhlaholilo tuctem různých debat. Kuchař pochyboval, jestli to vůbec byla Desiree, protože Louovi mělo být v květnu šedesát a z ješitnosti odmítal nosit brýle. Servírka tvrdila, že určitě ano – vždyť Vignesovic holky by poznal i slepý, a ta druhá to rozhodně být nemohla. Hosty, kteří mezitím zapomněli na kukuřičnou kaši a vejce na pultě, teď nezajímala ta dávná vylomenina sester Vignesových – co je ale proboha zač to tmavé děcko? Mohlo by snad být Desireeino?
„Koho jinýho by asi tak bylo?“ mínil Lou. Vytáhl ze zásobníku hrst ubrousků a otřel si vlhké čelo.
„Třeba se ujala nějakýho sirotka.“
„Ňák si neumím představit, jak by Desiree mohla zplodit něco tak černýho.“
„Připadá ti snad Desiree jako ten typ, co si k sobě veme sirotka?“
Ovšemže nepřipadala. Byla to sobecká holka. Jestli si o Desiree něco pamatovali, tak tohle, a většina z nich si toho o moc víc nevybavovala. Sestry byly pryč už čtrnáct let, skoro tak dlouho, co je lidi znali. Zmizely rovnou z postele po tancovačce konané na Den otce zakladatele, zatímco jejich matka spala na druhém konci chodby. Jedno ráno se dvojčata ještě mačkala před zrcadlem v koupelně, čtyři stejné holky piplající se s účesem. Druhý den byla postel prázdná, přehoz natažený jako kdykoli jindy, napnutý, když stlala Stella, varhánkovitý, když byla řada na Desiree. Všichni ve městě po nich celé dopoledne pátrali, volali na ně po lesích, pošetile si lámali hlavu, jestli je někdo neunesl. Jejich náhlé zmizení připomínalo biblické vytržení na nebesa; celý Mallard zanechaný na zemi jako hříšníci.
CREDITS
Text: Brit Bennett
Čte: Zuzana Slavíková
Hudba: Adam Koller
Zvuk: Filip Slavík
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia